Článek
Zlatokopecké městečko Nome na Aljašce bylo pravidelně sedm měsíců v roce kvůli ukrutnému mrazu, větru a hustému sněhu téměř kompletně odříznuté od okolního světa. Když jej tak v roce 1925 zachvátila epidemie záškrtu, situace vypadala beznadějně. Vysoce nakažlivou a smrtelnou nemocí trpělo už několik dětí a jediná pomoc v podobě séra se nacházela ve městě Nenana, kam byla převezena vlakem z Anchorage. Do města Nome však nemohlo být sérum kvůli nehostinným podmínkám dopraveno ani lodí, ani letadlem. Jedinou možností, jak zachránit zdejší obyvatele, tak zůstala psí spřežení. Cesta dlouhá více než tisíc kilometrů však normálně trvala déle než měsíc a tolik času lidé ve městě neměli. Započal tak zoufalý závod s časem, který se navždy zapsal do historie a celosvětově proslavil dva chlupaté hrdiny a jejich pány.
Plán na záchranu Nome
Jedinou možností, jak dopravit sérum proti záškrtu do městečka včas, byla štafeta. Na určených místech si měli lidé ovládající saně, tedy musheři, zásilku předávat, aby se nezdrželi odpočinkem. Cesta však byla velmi nebezpečná a nehostinné podmínky aljašské krajiny celý postup zdržovaly. Prvním, kdo z Nenany s potřebnou látkou vyjel, byl Bill Shannon. Utrpěl vážné omrzliny, kvůli kterým mu zčernal nos a zahynuli mu tři psi ze spřežení. Přesto však sérum dokázal předat dalšímu musherovi, který v neúprosné cestě pokračoval dál.
Po několika dalších předávkách se zásilka dostala do rukou muži jménem Leonhard Seppala. Společně se svým psím spřežením měl před sebou nejnebezpečnější a nejdelší kus cesty. Museli totiž ujet celkem 420 kilometrů. Pocitová teplota navíc klesla na 65 stupňů pod nulou a silný vítr se postupně změnil v bouři. A právě tady se seznamujeme s naším prvním psím hrdinou.
Psí delikvent
Togo byl od narození nejmenší a neduživé štěně, o které se Seppalova manželka musela neustále starat. Kvůli nadměrné péči se stal rozmazleným a později byl popsán jako „psí delikvent“. Pravidelně utíkal a podle Seppaly neustále chňapal ostatním psům po nohou a kousal je do uší. Nevypadal zkrátka jako nejlepší kandidát do psího spřežení a jeho pán se ho proto rozhodl prodat sousedovi. Togo však byl svému pánovi naprosto oddaný a i když o něj Seppala nestál, proskočil oknem zpátky do domu. Když zjistil, že jeho pán není doma, vydal se za ním na cestu dlouhou několik kilometrů. Když si Seppala všimnul, že ho Togo následuje, rozhodl se, že mladému psovi přece jen dá šanci. Ukázalo se, že to bylo správné rozhodnutí. Togo se osvědčil a dokonce se propracoval až na pozici vůdce.
Leonhard Seppala a jeho psí spřežení. Togo je první zleva.
Když Togo vedl Seppalovo spřežení se zásilkou séra, bylo mu už dvanáct let. Přesto odvážně pokračoval v cestě přes ledové kry. Některé zdroje dokonce uvádějí příběh, kdy celé spřežení na jedné takové kře uvízlo a museli na ní plout až ke břehu. Když se přiblížili, Seppala přehodil Toga na druhou stranu, aby začal tahat. Lano se však přetrhlo a jeho konec spadl do vody. Togo za ním skočil, uchopil ho do tlamy, vyskočil zpátky na břeh a pokračoval v tahání.
Chlupatý hrdina Balto
Nakonec se dokázali dostat až k vytyčenému místu předání, kde na ně již čekal další musher. Ten následně sérum předal muži jménem Gunnar Kaasen. Jeho psí spřežení nejdříve pravděpodobně vedl pes Fox, ale kvůli zhoršující se únavě a omrzlinám jej musel vystřídat husky jménem Balto. Právě on bude později oslavován jako psí hrdina, který zachránil Nome.
Bouře nepřestávala a Kaasen z důvodu takzvané bílé tmy neviděl ani na svou vlastní ruku. V jednu chvíli Balto zastavil, protože se mu pod tlapkou prolomil led. Zachránil tak život celému spřežení i Kaasenovi. Kdyby totiž pokračoval dál, pravděpodobně by všichni skončili v ledových vodách řeky Topkok.
Další krizová situace nastala ve chvíli, kdy se saně převrátily a balíček se sérem zapadl do sněhu. Kaasen při jeho hledání utrpěl ošklivé omrzliny, nakonec jej však našel a psí spřežení pokračovalo dál. Když dorazili na místo předání, Kaasen zjistil, že musher, který si od něho měl balíček převzít, spí. Nachystat psy by zabralo čas, kterého neměli nazbyt, proto se rozhodl, že překoná i posledních 40 kilometrů, které do cíle zbývaly.
Gunnar Kaasen a Balto.
Nepoškozené ampule se sérem Kaasen doručil do Nome 2. února 1925. Celá cesta z Nenany trvala pět a půl dne. Záškrt si za tu dobu ve městě vyžádal životy sedmi lidí. Kaasen i Balto byli oslavováni jako zachránci, což se příliš nelíbilo ostatním musherům, především Seppalovi, jelikož se jednalo o týmovou práci. Média a veřejnost si však už svého hrdinu vybrala.
Tour po Spojených státech
Balto se stal celosvětově známým hrdinou a v newyorském Central parku byla instalována jeho socha. Kaasen jej vzal na tour po Americe. Když se však chtěl vrátit na Aljašku, rozhodl se svého věrného psa prodat. Balto tak skončil v otřesných podmínkách v muzeu v Los Angeles. Naštěstí však byl později převezen do clevelandské zoo, kde v klidu dožil.
Také Seppala se se svým věrným společníkem vydal na tour po USA. Togo při ní dokonce dostal čestnou medaili od slavného polárního badatele Roalda Amundsena. Později se Seppala rozhodl založit první chovatelskou stanici sibiřských husky ve Spojených státech, kde se Togo dožil věku šestnácti let.
Příběh Velkého závodu milosrdenství, jak se začalo cestě z Nenany do Nome přezdívat, je dodnes krásnou připomínkou toho, čeho lze dosáhnout, když lidé a zvířata spojí síly tváří v tvář zdánlivě beznadějné situaci. Uznání si tak nezaslouží pouze Balto s Kaasenem a Togo se Seppalou, ale všichni musheři a jejich psi, kteří v roce 1925 zachránili město před katastrofou.
Zdroje:
