Článek
Paměť považujeme za samozřejmost. Díky ní víme, kdo jsme, odkud přicházíme a co jsme prožili. Umožňuje nám poznat člověka, kterého jsme včera potkali, navázat na rozhovor, který jsme vedli před hodinou, nebo si vůbec uvědomit, že se něco stalo. Bez ní by svět kolem nás každou chvíli začínal znovu. To, že by se nám nezměnilo myšlení, inteligence ani osobnost, ale přišli bychom o možnost zapamatovat si cokoliv nového, je tak téměř nepředstavitelné. Henry Molaison z amerického Connecticutu však v této realitě žil celých pětapadesát let.
Poslední naděje
Henryho život pravděpodobně změnila nehoda z dětství, při které ho srazil projíždějící cyklista. Krátce po ní totiž začal trpět epileptickými záchvaty, které se postupem času jen zhoršovaly. Nakonec byly natolik časté a silné, že mu znemožňovaly normálně pracovat a výrazně ovlivňovaly jeho společenský život. Přestože bral vysoké dávky léků, zdálo se, že vůbec nezabírají. Nakonec se stal natolik zoufalým, že byl ochotný vyzkoušet prakticky cokoliv, co by mu mohlo pomoci vrátit se k normálnímu fungování. Když za ním tak přišel neurochirurg William Beecher Scoville s nabídkou experimentální léčby, rozhodl se ji přijmout.
Neurochirurg William Beecher Scoville.
Byl rok 1957, tedy zlatý věk psychochirurgie. Doktoři tehdy věřili, že přerušení nervových drah nebo odstranění různých částí mozku představuje jeden z nejúčinnějších způsobů léčby různých psychických onemocnění, včetně úzkostí, depresí nebo schizofrenie. Sám Scoville takový zákrok provedl už několikrát, vždy však na psychotických pacientech, u kterých nebylo možné spolehlivě určit vedlejší účinky.
V zajetí přítomného okamžiku
Sedmadvacetiletý Henry byl během zákroku při vědomí. Scoville mu do přední části lebky vyvrtal dva otvory a následně odstranil přední polovinu hipokampu na obou stranách mozku a velkou část amygdaly. Věřil, že tyto části mozku mohou za jeho záchvaty. Právě hipokampus přitom hraje velmi důležitou roli v tvorbě a ukládání vzpomínek, o tom však v té době doktoři neměli ani tušení.
Henryho záchvaty skutečně téměř zmizely, riziková operace však měla jeden zásadní vedlejší účinek. Přestože si pamatoval část svého dosavadního života, nové vzpomínky neudržel v paměti déle než pár minut. Nedokázal si zapamatovat nové tváře, takže stačilo odejít z místnosti, aby zapomněl, že vás kdy viděl. Později popsal, že má v každém okamžiku pocit, jako by se probudil ze snu.
Nepamatoval si ani na jedenáct let svého života, které operaci předcházely. Věří se však, že tuto ztrátu paměti zapříčinily spíše vysoké dávky antiepileptik a samotné záchvaty. Pokud si ale něco vybavoval velmi jasně, byly to některé momenty z jeho dětství. Často a rád o nich vyprávěl výzkumníkům, protože si nepamatoval, že jim je už dříve řekl. Zdálo se však, že má problém spojit si je s konkrétním místem a časem. Chyběl mu k nim zkrátka jakýkoliv kontext.
Pacient, který změnil vědu
Zajímavé bylo také to, že se Henry dokázal učit nové motorické dovednosti a zlepšovat se v nich, ať už to bylo používání chodítka nebo kreslení cesty bludištěm, které mu postupem času trvalo stále kratší dobu. Nepamatoval si, že by tyto činnosti dříve prováděl, přesto to vypadalo, že si je jeho tělo dokázalo osvojit. Neuropsycholožka Brenda Milnerová z toho odvodila, že musí existovat více paměťových systémů. Zatímco hipokampus souvisí s vědomou, takzvanou explicitní pamětí, implicitní paměť, tedy ta nevědomá, se musí nacházet jinde.
Případ Henryho Molaisona se nakonec stal jedním z nejstudovanějších v historii psychologie a přinesl nespočet nových poznatků o fungování paměti. Dlouho byl však známý pouze jako pacient H. M. Veřejnost se jeho pravé jméno dozvěděla až po jeho smrti v roce 2008. Bylo mu 82 let.
Henryho mozek byl uchován pro další výzkum. I po své smrti tak vědcům dál pomáhal odhalovat tajemství lidské paměti. Výzkumníci, kteří se s ním setkali, na něj vzpomínají jako na přátelského a laskavého člověka, se kterým byla radost trávit čas. Jeho příběh byl bezpochyby tragický, na jeho jméno však svět jen tak nezapomene.
Zdroje:
