Článek
Když ženy v první polovině 19. století přicházely do Všeobecné vídeňské nemocnice, nebály se jen samotného porodu. Modlily se, aby neskončily na oddělení, kde pracovali lékaři. Rodičky zde totiž umíraly mnohem častěji než na oddělení porodních bab a tato zpráva se rychle rozšířila. Situace došla až do bodu, kdy ženy raději rodily na ulici, než aby šly na „oddělení smrti“.
Za vším stálo onemocnění zvané horečka omladnic. Novopečeným matkám přinášelo nesnesitelné utrpení v podobě zimnice, horečky a bolestivých abscesů v břiše a hrudi. Následovala sepse a nakonec smrt, často již do jednoho dne od porodu. O příčinách této záhadné nemoci tehdy panovaly nejrůznější teorie, přičemž některé byly značně bizarní. Někteří věřili, že se v těle matky zkazilo mléko, jiní vinili přirozenou tělesnou konstituci ženy a tvrdili, že s tím nemohou nic udělat. Mladý maďarský lékař Ignaz Semmelweis se s tím však nechtěl smířit. Začal hledat odpověď a brzy si všiml něčeho, co jeho kolegům dosud unikalo.
Z pitvy rovnou k porodu
Vše do sebe začalo zapadat, když v březnu 1847 náhle zemřel Semmelweisův přítel Jakob Kolletschka. Když vedl pitvu, jeden ze studentů ho omylem píchl do prstu špinavým skalpelem. Brzy začal trpět stejnými příznaky jako novopečené matky a krátce nato jim podlehl. Druhým vodítkem k odhalení skutečné příčiny nemoci byla krátká Semmelweisova nepřítomnost na klinice. V té době úmrtnost matek znatelně klesla, když se však vrátil, zase narostla. Semmelweis tak dospěl k děsivému zjištění. Za nevysvětlitelná úmrtí rodiček může nějakým způsobem on sám.
V té době totiž nebylo neobvyklé, že lékař provedl pitvu a jen o několik minut později, bez umytí rukou či nástrojů, odešel pomáhat přivádět děti na svět. Semmelweis tehdy ještě neměl tušení o existenci bakterií a myslel si, že za vším stojí „rozložené organické látky“. Přesto však dokázal přijít s účinným praktickým řešením.
Zhrozený zjištěním, že své pacientky zabíjejí sami lékaři, kteří jim mají pomáhat, okamžitě zavedl mytí rukou roztokem chlorového vápna. Výsledky se dostavily velmi rychle. Stačily pouhé dva měsíce na to, aby na vídeňské porodnické klinice klesla úmrtnost ze 17 na 1,2 procent. Za záchranu mnoha lidských životů očekával uznání a zavedení jeho praxe v dalších nemocnicích. Nic takového se však nestalo.
Nechtěli slyšet pravdu
Někteří se mu vysmáli, jiní ho úplně ignorovali. Lékaři s dlouholetou praxí odmítali připustit, že by celou dobu nevědomky zabíjeli své pacientky. Semmelweis navíc svou metodu nedokázal podložit teorií, která by jasně vysvětlovala, co přesně nemoc způsobuje. Jedním z mála, kteří jeho závěry přijali, byl Gustaf Michaelis, u kterého dříve zemřela po porodu i jeho vlastní neteř. Zjištění, že její smrt způsobil on sám, nedokázal unést. Upadl do hlubokých depresí, a nakonec spáchal sebevraždu.
Semmelweis v roce 1849 přišel o práci a vrátil se do Maďarska. Postupem času začal mít úzkosti a propadal depresím. Svým kolegům psal ostré dopisy, ve kterých je vinil za smrt mnoha mladých žen a téměř každý rozhovor stáčel na téma prevence infekcí. Jeho duševní stav se nakonec zhoršil natolik, že musel být převezen do ústavu pro duševně choré. Tam v roce 1865 ve svých sedmačtyřiceti letech za nejasných okolností zemřel. Podle jedné verze měl syfilis, jiná tvrdí, že jeho smrt způsobila sepse v důsledku zranění způsobených ochrankou ústavu. Jeho metoda, která předběhla svou dobu, získala širší uznání až s Pasteurovým objevem mikroskopických původců infekce.
Ignaz Semmelweis v roce 1863.
To, jak převratné Semmelweisovo zjištění ve skutečnosti bylo, se tak ukázalo až s odstupem času. Na jeho počest se začal používat pojem Semmelweisův reflex, který označuje lidskou tendenci odmítat nebo přehlížet nové důkazy jen proto, že odporují tomu, co jsme dosud považovali za pravdu. Zároveň jeho příběh dodnes připomíná, že právě tato neschopnost přijmout nové poznatky může mít velmi vysokou cenu a v některých případech může stát i lidské životy.
Zdroje:
