Článek
Představte si, že přijdete do lékárny, protože vás trápí nějaký neduh. Je to bolest hlavy, otoky nebo třeba dýmějový mor? V této lékárně mají zaručený lék na všechny vaše problémy. Do rukou dostanete lahvičku s nápisem mumia, která obsahuje podivný šedý prášek. Když se zeptáte, co to je, lékárník vám bez mrknutí oka vysvětlí, že se jedná o rozemletou egyptskou mumii. Vítejte v Evropě mezi 12. a 19. stoletím, kde se bezpečně postarali o to, že nenahraditelné historické památky neskončili v muzeích, ale v něčím žaludku.
Jedno velké nedorozumění
Jen těžko lze uvěřit tomu, že malá chyba v překladu dokáže spustit kanibalismus trvající několik století. Přesně tak ale pravděpodobně tato zvrácená myšlenka vznikla. Evropané se totiž pokoušeli přeložit texty arabského světa, které mluvily o vzácné látce mumia vytékající z černého asfaltového kamene. Ta byla popisována jako silně léčivá. Překladatelé se však v 11. a 12. století dopustili závažného omylu a látku označili za tu, kterou vylučují nabalzamovaná těla. Když se později západní Evropané začali zajímat o nálezy z dob starověkého Egypta, bylo zaděláno na pořádný malér.
Prášek z mumií se stal řešením prakticky všech zdravotních problémů. Tento všelék chtěl najednou okusit skoro každý, ať už byl bohatý, nebo chudý. Anglický král Karel II. Stuart si například nechával předepisovat kapky složené z alkoholu a rozemletých lidských lebek. Lidé tak neloupili z egyptských hrobek pouze majetek, ale začali ve velkém odnášet i notně uleželá lidská těla. Než Evropané přišli na to, že jim kanibalismus žádné zdravotní benefity ve skutečnosti nepřináší, stihli zkonzumovat pěknou řádku potenciálních muzejních exponátů.
Nádoba s práškem z mumie, 18. století.
Falešné mumie
Jestli si říkáte, že tato bizarní část naší historie už nemůže být horší, tak věřte, že může. Odvážení mumií z Egypta nebyla levná záležitost a poptávka byla stále vysoká. Někteří podnikavci se tak rozhodli, že svým zákazníkům obstarají čerstvější zásoby a uchýlili se k vyrábění tohoto prášku z těl popravených zločinců nebo zesnulých bezdomovců a rolníků. Vykrádání hrobů tak nebylo na vzestupu jen v Egyptě, ale i v samotné Evropě.
Evropané navíc nezůstali jen u prášku. Zejména ti chudší, kteří si nemohli dovolit ochutnat opravdovou mumii, hojně využívali například lidský tuk. Považovali ho za zaručený lék na bolest, záněty, problémy s klouby nebo třeba vzteklinu. Ti největší gurmáni si potom chodili na popravy kupovat šálek čerstvé krve.
Rozbalujeme Egypťany
Pojídání mumií s příchodem 19. století naštěstí postupně ztrácelo na popularitě. Co však v Evropanech zůstávalo, byla fascinace těmito zakonzervovanými těly. To se týkalo především viktoriánské Anglie, která vymyslela zcela unikátní formu zábavy na večírcích. Vše začalo lékařskými výzkumy. Mumie se totiž rozbalovaly před zraky veřejnosti na univerzitách. Lidem se to však z nějakého důvodu zalíbilo natolik, že se z této činnosti stal zlatý hřeb každé správné viktoriánské párty. Proč tehdejší lidi tolik bavilo rozbalovat vysušená lidská těla a potom se na ně dívat, zůstává záhadou. Každopádně i tato děsivá praktika naštěstí upadla v zapomnění, protože ji s příchodem 20. století lidé začali považovat za nevkusnou.
Evropská kreativita v oblasti recyklace starověkých Egypťanů zkrátka neznala mezí. Když je zrovna nejedli ani nerozbalovali pro pobavení hostů, dělali z nich barvy. Pro sytý červenohnědý odstín se vžil název „mumiová hněď“ a na plátnech ho můžete vidět už od 16. století. Z některých nešťastníků se zase staly vonné tyčinky. I tak to však měli stále lepší než mumifikované kočky. Zatímco ve starověkém Egyptě byly posvátnými zvířaty, Evropané z nich dělali kompost.
Vypadá to, že úctu k historickým artefaktům jsme si v Evropě budovali opravdu dlouho. Dnes už vám naštěstí žádný lékárník rozemleté lidské ostatky nedoporučí a pokud před vámi na večírku někdo začne rozbalovat mumie, asi byste to měli nahlásit. Má je totiž pravděpodobně z černého trhu. Některé historické trendy by zkrátka měly zůstat pohřbené.
Zdroje:
