Článek
Když 14. srpna roku 1996 přišla Karen Wetterhahn do laboratoře Dartmouthské univerzity v americkém státě New Hampshire, předpokládala, že půjde o běžný pracovní den. Navlékla si latexové rukavice, zapnula digestoř a pustila se do svého nového výzkumu. Když do pipety nabírala nenápadnou průzračnou látku, jedna kapka jí dopadla na rukavici. Nic si z toho nedělala, opatrně si potřísněnou rukavici sundala, pečlivě si umyla ruce a po nasazení nového páru rukavic pokračovala v práci. „Nic mi přece nehrozí,“ říkala si. Dodržovala totiž všechna doporučená bezpečnostní opatření. V tu chvíli nemohla tušit, že tato zdánlivě bezvýznamná událost, kterou téměř okamžitě vypustila z hlavy, pro ni znamenala rozsudek smrti.
Uznávaná vědkyně i milující matka
Karen se narodila v roce 1948 v americkém státě New York. Vystudovala dvě prestižní americké univerzity a brzy se stala špičkou ve svém oboru. Jako chemička se zaměřovala především na toxické kovy a jejich účinky na lidský organismus. Napsala více než 80 výzkumných prací pro vědecké časopisy a působila jako funkcionářka Americké asociace pro výzkum rakoviny. Byla inspirací pro mnoho mladých studentek, které mentorovala a podporovala na jejich cestě k vědeckým objevům. Mimo práci byla také milující manželkou a matkou dvou dětí. Vypadalo to, že její život je takřka dokonalý.
Dříve ji proslavil výzkum chromu a toho, jak souvisí se vznikem rakoviny. Teď se však rozhodla zaměřit na jiný toxický kov. V onen osudný den ve své laboratoři zkoumala organickou sloučeninu rtuti zvanou dimethylrtuť. Tato na první pohled neškodně vypadající látka již způsobila smrt několika lidí včetně českého chemika, který zemřel v roce 1972. Karen tedy věděla, že pracuje s velmi nebezpečnou sloučeninou. Nikdo však v té době nevěděl, jak moc nebezpečná doopravdy je.
Lahvička s dimethylrtutí.
Proto si Karen myslela, že jí nic nehrozí, když jí na rukavici dopadla téměř neviditelná kapka této toxické látky. Přece jen dodržovala všechny bezpečnostní protokoly. Dokončila svou práci, kterou si na ten den naplánovala, a jako obyčejně odešla zpátky domů za svou rodinou. Nic nenapovídalo tomu, že by se mělo stát něco neobvyklého, ve skutečnosti však tento zdánlivě normální den započal nezastavitelnou tragédii.
Pár měsíců se nic nedělo
První problémy se objevily až po třech měsících. Přišla únava, nevolnost, zvracení a úbytek na váze. Karen si nejdříve myslela, že chytila nějakou virózu. Příznaky otravy rtutí se však začaly postupně zhoršovat. Když její manžel a přátelé viděli, že má problémy s rovnováhou, třesou se jí ruce a mluví nesrozumitelně, okamžitě ji převezli do nemocnice.
Lékaři vcelku rychle určili správnou diagnózu a začali Karen podávat léky, které jí měly toxiny vyvést z těla ven. Hladina rtuti v její krvi však byla osmsetkrát vyšší než běžné hodnoty a lékařům bylo jasné, že jde pravděpodobně o předem prohraný boj. To se bohužel brzy potvrdilo. Karen upadla do vegetativního stavu a 8. června 1997, necelý rok po incidentu v laboratoři, zemřela.
Zásadní podcenění rizika
Ještě před svou smrtí se Karen v nemocnici na osudnou nehodu rozvzpomněla a poskytla tak ostatním vědcům vodítko, kde hledat příčinu tragédie. Mnoho z nich však pochybovalo o tom, že by jediná kapka této sloučeniny mohla způsobit natolik vážné zdravotní problémy. Lékaři otestovali i zbytek rodiny, u nikoho jiného však zvýšenou hladinu rtuti nezjistili. Bylo tedy jasné, že se uznávaná odbornice skutečně otrávila v práci.
Vědci proto přistoupili k testování účinnosti různých ochranných rukavic a výsledky je šokovaly. Zjistili totiž, že všemi rtuť pronikne během pouhých několika sekund. V tuto chvíli museli i ti největší skeptici přiznat, že mají co do činění s mnohem nebezpečnější látkou, než se původně domnívali. Ochranná opatření se ukázala jako naprosto nedostatečná.
Smrt uznávané vědkyně započala revoluci v laboratorní bezpečnosti při práci s toxickými látkami. Dnes vědci používají odolné laminátové rukavice, často i v kombinaci s neoprenovými. Od používání dimethylrtuti se začalo pomalu upouštět a s podobnými látkami je nakládáno s největší opatrností.
Na počest Karen Wetterhahn udělují Dartmouthská univerzita a Národní institut pro environmentální zdraví mladým výzkumníkům dvě různá ocenění nesoucí její jméno. Její příběh tak žije dál a stále nám připomíná, že hranice našeho poznání nikdy nejsou definitivní. Kolik látek, které dnes podceňujeme, může svá skutečná rizika odhalit až s odstupem let?
Zdroje:
