Článek
To, jak vlastně funguje lidský mozek, je pro nás stále tak trochu záhadou. Zatímco dnes mají někteří lidé obavy z léků na psychické problémy, ve 20. století lidé v mnoha případech i dobrovolně podstoupili zákrok, při kterém jim lékař udělal díru do lebky sekáčkem na led. Ačkoliv lobotomie často ničila životy, i když byla prováděna v ordinaci, postupně se stala rychlým zákrokem, který mohl lékař provést během pár minut i u pacienta doma. Proč byla i přes své následky tato drastická metoda tak oblíbená?
Otec lobotomie
Zákroky, které se lobotomii částečně podobaly, byly známé již před mnoha tisíci lety. Trepanaci, tedy vytvoření otvoru do lebky, lidé tehdy prováděli pravděpodobně z náboženských důvodů, nebo jako pokus o léčbu silných bolestí hlavy. První lobotomii, tehdy ještě pod názvem leukotomie, však provedl až v roce 1935 portugalský neurolog António Egas Moniz. Zákrok spočíval v přerušení nervových spojů čelních laloků, případně i jiných částí mozku. Ačkoliv se Moniz touto metodou snažil šílenství léčit, spíše jej ve společnosti započal, protože lobotomie se brzy na to stala „zázračným lékem“ na prakticky jakoukoli psychickou nemoc. Moniz za její objevení dokonce získal Nobelovu cenu.
António Egas Moniz, objevitel lobotomie a držitel Nobelovy ceny
Mnoho lidí si neuvědomuje, kolik pacientů lobotomii v době její největší slávy skutečně podstoupilo. Uchylovali se k ní lékaři z celého světa, ve Skandinávii ji podstoupilo asi 9 tisíc pacientů, ve Velké Británii 17 tisíc a v USA zhruba 40 tisíc lidí. Tak zní odhady, ale ve skutečnosti jich mohlo být ještě mnohem více, protože se zákroky prováděly i u pacientů doma.
Výsledky metody byly velmi různorodé. Někteří lidé skutečně pocítili nějaké zlepšení a nedošlo u nich k výraznějšímu zhoršení života, jiní nepocítili žádný rozdíl. U mnohých však došlo k výraznému poklesu inteligence, pozbyli schopnost se o sebe postarat a byli odkázáni na péči jiných. V nemalém procentu případů docházelo i k výrazné změně osobnosti a nezanedbatelná část pacientů dokonce zemřela.
Proč byla lobotomie tak rozšířená?
Léčba duševních nemocí nebyla ve 20. století na příliš vysoké úrovni. Léčebny byly plné lidí, kteří nutně potřebovali pomoc, ale nikdo nevěděl, jakým způsobem ji pacientům poskytnout. Proto se tehdejší psychiatři v mnoha případech zoufale chytili jakékoliv metody, která by mohla pomoci. Právě takovou metodou se pro ně stala lobotomie, která jim dávala naději na úspěšnou léčbu jejich pacientů. Jak ale víme, realita byla úplně jiná.
K oblíbenosti lobotomie ve Spojených státech významně přispěl především Walter Freeman, který ji prosazoval jako převrat v léčbě duševních onemocnění. Ačkoliv tento muž se svou upravenou bradkou, kulatými brýlemi a hůlkou působil na některé lidi velmi profesionálně, na zákrocích, které prováděl, nic profesionálního nebylo. Jeho první pacientka chvíli před operací svůj souhlas se zákrokem odvolala, to ale nebyl pro Freemana žádný problém. Vzpírající se pacientce podal sedativa a pustil se do práce. Přestože pacientka poté prohlásila, že se cítí šťastná, trápily ji problémy s řečí, byla dezorientovaná a neklidná.
Hůře na tom byla jiná pacientka, která se po provedení zákroku snažila pořád znovu nalévat kávu z prázdné konvice. Když si její rodiče Freemanovi stěžovali na její chování, poradil jim, aby používali systém odměn a trestů. I přes pokles inteligence, nebo změny osobnosti pacientů, prohlašoval operace za úspěšné. Psychické problémy, se kterými za ním lidé přišli, skutečně vymizely, nebo snad ne? Pravděpodobně to však nebyl výsledek, který by si tito pacienti přáli.
Freeman však zašel ještě dál. Rozhodl se, že nejlepším postupem bude, když se do mozku dostane skrze očnici. Stačilo nadzvednout horní víčko a pomocí kladívka a sekáčku na led proniknout do mozku. Zákrok byl rychlý a jednoduchý, trval jen pár minut. Dokonce ani sterilizace nástrojů podle Freemana nebyla potřeba, což celý proces také významně urychlilo.
Úpadek lobotomie
Trvalo několik desetiletí, než začala popularita lobotomie ustupovat. Mohl za to především objev antipsychotik, antidepresiv a jiných léčiv. Tato drastická metoda si vyžádala mnoho obětí, zasáhla životy mnoha lidí, většině z nich život výrazně zhoršila, či dokonce zničila. Mezi známé případy patří sestra amerického prezidenta Johna F. Kennedyho, Rosemary Kennedyová, která se o sebe po zákroku nebyla schopná postarat a celý zbytek života strávila v ústavu.
Psychochirurgie má v léčbě duševních chorob své místo i dnes, avšak namísto sekáčku na led lékaři používají mnohem šetrnější a bezpečnější metody. Zákroky jsou přesné a minimálně invazivní, s využitím moderních technologií. Přesto je pacienti podstupují jen ve specifických a vážných případech, kdy selžou ostatní léčebné metody.
Zdroje:
