Milgramův experiment: Dokázali bychom zabít na příkaz autority? Pravděpodobně ano

Člověk ve vedlejší místnosti znovu odpověděl špatně na otázku. Víte, že je vaším úkolem mu v takovém případě udělit elektrošok. „Prosím už nechci, nemůžete mě tady držet. Říkal jsem vám, že mám problémy se srdcem,“ ozývá se zpoza stěny. Znepokojeně se podíváte na vedoucího experimentu v dlouhém bílém plášti, který je v místnosti s vámi. „Experiment vyžaduje, abyste pokračoval,“ říká chladně. Každý elektrošok je přitom silnější než ten předchozí. Zmáčkli byste tlačítko?

Po druhé světové válce si celý svět kladl otázku, jak se mohli nacisté dopustit tak nepředstavitelných činů. Někteří tvrdili, že mají Němci určité povahové vlastnosti, kvůli kterým jsou náchylnější k páchání zrůdností. Americký psycholog Stanley Milgram však tušil, že by pravda mohla být někde jinde. Zaujal ho především válečný zločinec Adolf Eichmann, který se u soudu obhajoval tím, že jen plnil rozkazy. Rozhodl se tedy zjistit, kolik lidí dokáže ublížit jinému člověku jen proto, že jim to přikázala autorita. V roce 1961 v laboratoři Yaleovy univerzity v americkém státě Connecticut tak provedl experiment, jehož výsledky byly více než znepokojivé.

Nejdříve podal do novin inzerát, že hledá dobrovolníky pro experiment, který se zaměřuje na proces učení. Ve skutečnosti o žádný výzkum učení samozřejmě nešlo, to však lidé, kteří se přihlásili, v té době nevěděli. Za účast na experimentu jim bylo předem dáno čtyři a půl dolaru a bylo jim vysvětleno, že si peníze můžou nechat, ať se stane cokoliv.

Experimentu se účastnili tři lidé v různých rolích. Dva z nich však byli předem domluvení herci. Jeden měl hrát vedoucího experimentu, tedy autoritu, a druhý hrál žáka, který měl být trestaný za špatné odpovědi. Třetí osobou byl samotný dobrovolník, který až do konce o skutečné povaze výzkumu nic nevěděl. Vedoucí mu vysvětlil, že bude muži ve vedlejší místnosti, takzvanému žákovi, předčítat dvojice slov a on si je musí zapamatovat. Když se mu to nepodaří, musí dobrovolník zmáčknout tlačítko, kterým mu dá elektrošok. Jednotlivá tlačítka přitom byla označena hodnotami od 15 do 450 voltů a rozřazena do různých úrovní intenzity. Některá tlačítka tak byla označena nápisem „mírný šok“, jiná „velmi prudký šok“ nebo „pozor: nebezpečný šok“. Poslední tlačítko bylo označeno pouhým „XXX“. Po každé špatné odpovědi měl být podaný šok o 15 voltů silnější.

Co však dobrovolník nevěděl, bylo to, že žák ve skutečnosti žádné elektrošoky nedostává a projevy bolesti pouze předstírá. Milgram se před provedením experimentu zeptal několika psychologů a psychiatrů, jak daleko podle jejich názoru dobrovolníci zajdou. Téměř všichni se shodovali na tom, že většina lidí skončí u prvního tlačítka, které bude zdánlivě způsobovat bolest. K elektrošoku o síle 450 voltů mělo podle nich dojít jen pár sadistických jedinců. Ukázalo se, že se hluboce zmýlili.

Žák měl za úkol projevovat bolest přiměřeně udělovaným šokům. Nejdříve bouchal na stěnu, potom vykřikoval, že už nechce pokračovat a odvolával se na své problémy se srdcem. V tu chvíli se většina dobrovolníků začala ptát, jestli by neměli přestat. Vedoucí experimentu jim však odvětil, že je nezbytné, aby pokračovali. Když stále váhali, řekl jim, že nemají na vybranou a musí pokračovat. Pokud i po tomto dobrovolník odmítal udělovat další šoky, experiment byl ukončen.

Když se dobrovolníci ptali, kdo za případnou újmu nese odpovědnost, byli ujištěni, že je to vedoucí experimentu a jeho pracoviště. Muž ve vedlejší místnosti nakonec zcela utichl a přestal reagovat na jakékoliv otázky. Dobrovolníci však byli stále povzbuzováni, aby pokračovali dál. Nezodpovězená otázka byla považována za chybu.

Výsledky experimentu vyděsily odborníky i samotného Milgrama. Všichni dobrovolníci překročili hranici 300 voltů, kdy žák začal křičet bolestí. V oblasti 300 až 375 voltů experiment ukončilo 35 procent účastníků. Ostatních 65 procent lidí pokračovalo v experimentu až do konce, kdy v zlověstně tiché místnosti opakovaně udělovali šok o síle 450 voltů.

Dobrovolníci, kteří pokračovali až do konce, projevovali v průběhu experimentu napětí a nervozitu. Potili a třásli se, propukali v nervózní smích nebo sténali. Přesto však autoritě v bílém plášti nedokázali odporovat. Ani jeden z dobrovolníků se po ukončení experimentu nepokoušel zjistit, jak na tom muž ve druhé místnosti je.

Milgram později všem účastníkům vysvětlil, jak to s experimentem doopravdy bylo. Také se jich zeptal, proč muže v plášti poslouchali, když se jim jejich vlastní chování očividně příčilo. Někteří odpověděli, že neví a nedokáží si to vysvětlit. Jiní se odkazovali na to, že pouze poslouchali pokyny. Přestože byl experiment později kritizován pro svou neetičnost, většina účastníků se nechala slyšet, že se o sobě rádi dozvěděli něco nového.

Milgram v následujících letech experiment s různými obměnami opakoval. Jednou se zaměřoval na ženy, jindy zase s účastníky autorita mluvila po telefonu. Výsledky se však výrazně nelišily. Podobné experimenty byly také později prováděny v různých zemích po celém světě. Ani v tomto případě se výsledky výrazně nezlepšily, naopak byly v některých zemích ještě horší.

Sám Milgram vysokou míru poslušnosti přisuzoval především naší výchově. Už od malička jsme podle něj vedeni k tomu, abychom poslouchali a plnili příkazy. I z toho důvodu nebyly jeho výsledky společností přijímány zrovna pozitivně. Připustit si, že mnoho z nás je za určitých okolností schopno hrozivých činů, nebylo jednoduché ani tehdy, ani dnes.

Zásadní otázka, kterou Milgramův experiment vyvolává, je o to aktuálnější, když se podíváme na konflikty, násilí nebo některá rozhodnutí ze současnosti. Dokázali bychom v extrémně stresové situaci reagovat jinak? Přestože by většina z nás řekla, že rozhodně ano, svou skutečnou reakcí si patrně nemůžeme být nikdy tak úplně jistí.

Zdroje:

COLLIN, Catherine et al. Kniha psychologie. 2. vyd. Universum. Praha: Euromedia Group, 2019, s. 248-253. ISBN: 978-80-7617-356-9.

psychologie.cz, idnes.cz, refresher.cz, en.wikipedia.org, allthatsinteresting.com