Článek
Měsíce, někdy i roky, je zavřený ve svém pokoji. Nikdy nevychází ven a jídlo si nechává dovážet až ke dveřím. Má pocit, že nedokáže zapadnout do společnosti, a proto zůstává ve světě, který považuje za bezpečný a srozumitelnější. Virtuální svět však nedokáže nahradit skutečné mezilidské vztahy a pomalu přicházejí pocity selhání a deprese. V tu chvíli už nemá sílu ani chuť cokoliv změnit, a tak nadále zůstává v dobrovolné izolaci. Původně japonský fenomén přerůstá v celosvětový problém, který zasahuje mladé lidi i u nás.
Co je k tomu vede?
Hikikomori není jen novodobým trendem. Poprvé ho zaznamenal a popsal japonský lékař Tamaki Saito už v roce 1998. Do jeho ordinace přiváděli rodiče především své syny, kteří se postupně stále více stahovali ze sociálního života a vztahů, zůstávali zavření ve svém pokoji a věnovali se výhradně nespolečenským aktivitám. Počet takto izolovaných lidí se však rok od roku zvyšuje a to, co bylo dříve spíše ojedinělým problémem, dnes podle odhadů zasahuje více než milion japonských obyvatel.
V Japonsku jsou mladí lidé už od dětství vystaveni silnějšímu tlaku na školní i pracovní úspěchy. Mnozí mají pocit, že tyto nároky nedokážou splnit, což vede k pocitům selhání a méněcennosti. Když se k tomu přidá přehnané očekávání ze strany rodičů, neschopnost zapadnout do kolektivu a osobnostní rysy jako introverze nebo ostych, vzniká půda, na které se může hikikomori snadno rozvinout. Více než s japonskou kulturou však tento problém souvisí se společenskými změnami celkově, přičemž nezanedbatelný vliv má i rozvoj sociálních sítí.
Mladý muž, žijící v dobrovolné izolaci. Ven vychází pouze v nejnutnějších případech.
Přispívá k tomu dnešní doba
Ačkoliv může pro většinu lidí znít slovo hikikomori exoticky, s tímto fenoménem se setkáváme i u nás. Pro některé mladé lidi je velmi obtížné, někdy téměř nemožné, najít své místo ve společnosti, udržovat vztahy nebo se přizpůsobit nárokům v práci. Současná doba navíc takovému způsobu života významně nahrává. Ať už jde o možnost nechat si doručit jídlo až ke dveřím nebo pracovat přes internet. Mnozí izolovaní lidé tak dokážou vydělávat, aniž by museli opustit svůj byt, případně jsou finančně závislí na svých rodičích.
Lidé žijící v dobrovolné izolaci bývají často označováni za líné nebo neschopné, ale skutečnost může být mnohem složitější. Někteří pracují přes internet na náročných projektech, jiní jsou talentovaní umělci. Část z nich bojuje s depresí nebo silnou sociální úzkostí a potřebuje odbornou pomoc. Mnozí jsou skutečně bez zaměstnání, ale jsou natolik pohlceni virtuálním světem, že z něj nedokážou a ani nechtějí uniknout.
Řešení není jednoduché
Izolaci jsme si v jisté míře vyzkoušeli všichni během pandemie koronaviru, a proto si dokážeme podobný život alespoň částečně představit. Pro mnohé z nás to byla náročná doba, která se podepsala i na našem psychickém zdraví. Podobné pocity však zažívají i lidé, kteří se dobrovolně stahují ze světa do zdánlivého bezpečí internetu. Nakonec se ocitnou v začarovaném kruhu pocitů méněcennosti a výčitek, ze kterého je stále těžší uniknout. Postupem času už nejsou schopní svůj životní styl změnit, přestože by chtěli. Někteří přeruší kontakt i s vlastní rodinou a zůstávají tak úplně sami, bez jediné opory.
Právě komunikaci s rodinou Tamaki Saito považuje za velmi důležitou v procesu opětovného začlenění do společnosti. Hikikomori nepovažuje za nemoc, na kterou by stačily léky, ale spíše za patologický systém, který zahrnuje jednotlivce, rodinu i celou společnost. U chronických případů proto doporučuje spojit psychologickou a psychiatrickou péči s rodinnou terapií. Rodina by podle něj měla pochopit, že za dobrovolným stažením se ze společnosti často nestojí lenost. Přílišný nátlak může problém ještě prohloubit, návrat do běžného života by proto měl být postupný, po malých krůčcích.
Existuje pomoc
V několika asijských zemích proti fenoménu hikikomori bojují nejen specializovaná centra a neziskové organizace, ale zapojuje se i vláda. Důvodem je stárnoucí populace, nedostatek pracovní síly a klesající porodnost. Různé organizace nabízejí izolovaným osobám i jejich rodinám odborné poradenství a terapii, ale také sdílené bydlení nebo skupinové aktivity.
Otevřená diskuze a informovanost o hikikomori pomáhá bourat předsudky a ukazuje, že za izolací často stojí složitější příběh než jen nechuť pracovat. Podpora rodiny a citlivý přístup odborníků i společnosti mohou být prvními kroky k tomu, aby se lidé necítili tak sami a měli šanci se postupně vrátit mezi ostatní, ať už v Japonsku, u nás, nebo kdekoliv jinde ve světě.
Zdroje:
