Článek
Porucha řeči je často pro ty, kteří jí trpí, velmi nepříjemná a může silně negativně ovlivňovat jejich život. Přestože daný člověk ví, co chce říct, nedokáže to slovy plynule vyjádřit. Opakování nebo prodlužování slov, zadrhávání, neúmyslné pauzy, řečové bloky – to všechno vede ke zhoršení, nebo znemožnění plynulé konverzace. Příčiny mohou být různé, od fyziologických až po psychologické. A právě příčiny koktavosti měl odhalit tento experiment, který později dostal název Monster Study (Zrůdná Studie). Jak však už i samotný název vypovídá, experiment se příšerně zvrhl a zkoumaným dětem přivodil doživotní následky.
Pokus o vyléčení z koktání
Experiment vedl muž jménem Wendell Johnson pod záštitou Iowské univerzity v Americe. Johnson zkoumal poruchy řeči a jejich příčiny dlouhodobě. Sám již od dětství trpěl koktavostí, které se nikdy nezbavil. Tvrdil, že koktavost nezačíná v dětských ústech, ale v uších rodičů, kteří na problémy s řečí začnou dítě upozorňovat a vše tím akorát zhorší. Věřil, že začal koktat poté, co učitel řekl jeho rodičům, že se při mluvení občas zadrhává. Když se na to Johnson zaměřil, problémy s mluvením se jen zhoršily. Rozhodl se tedy dokázat, že když bude dítě s tímto problémem chváleno a povzbuzováno, poruchy se zbaví. To samo o sobě nezní tak hrozně, kdyby se nerozhodl utvořit i kontrolní skupinu, kterou bude na problémy tvrdě upozorňovat a necitlivě kárat, a to i přesto, že některé děti v této skupině neměly s řečí žádný problém.
Samotný experiment prováděla pod vedením Johnsona studentka Mary Tudor. Z iowského sirotčince pro děti po námořnících a vojácích v Davenportu vybrali dvaadvacet dětí ve věku od pěti do patnácti let. Rozdělili je do dvou skupin tak, aby v obou skupinách byly jak děti, které trpěly problémem s řečí, tak děti, které mluvily plynule a bez problémů. Všechny měly za úkol nahlas přečíst text, nebo odrecitovat básničku. První skupinu chválili, přestože měly některé děti s řečí velké problémy. Povzbuzovali je, že se koktavosti určitě zbaví, a že to není tak hrozné, jak jim říkají ostatní. Přestože Johnson věřil, že tímto způsobem dokáže děti z koktání vyléčit, výsledky to příliš nepotvrzovaly. Většina dětí se v mluvení nezhoršila, ale ani výrazně nezlepšila. Děti, které trpěly problémy s řečí, je měly i nadále. Druhou skupinu však čekal horší osud.
Sirotčinec v Davenportu, Iowa, rok 1895
Radši nemluv
Děti z druhé skupiny, ať už koktaly nebo ne, si musely vyslechnout, že je jejich řeč naprosto hrozná, nebo že koktat teprve začínají, ale za chvíli budou mít stejně těžký problém jako jiné děti ze skupiny. „Udělej všechno, co je v tvých silách, abys nekoktal. Nemluv, dokud nedokážeš mluvit správně,“ vtloukala dětem do hlavy Mary Tudor. Na rozdíl od první skupiny byly výsledky velmi rychle znát, ale asi ne takové, jakých chtěl Johnson původně dosáhnout.
Při sezení s pětiletou dívkou si Mary zapsala, že bylo velmi těžké dívku donutit, aby něco řekla, přestože ještě před měsícem mluvila zcela bez problémů. Další dívka také odmítala mluvit, zakrývala si ústa a rozplakala se. Děti se při čtení zadrhávaly více než předtím, bály se promluvit a znatelně se jim snížilo sebevědomí. Přesto, že se po skončení experimentu Mary snažila negativní následky na dětech zvrátit, nepodařilo se jí to a většinu dětí z druhé skupiny tento experiment poznamenal na celý život.
Pravda vyšla najevo až po mnoha letech
Experiment byl tak temný, že studii nikdo nepublikoval, zápisky zůstaly schované ve sklepě Iowské univerzity a celý projekt se stal tajemstvím, které se nikdy nemělo dostat na veřejnost. Zrůdný experiment nakonec odhalil investigativní reportér Jim Dyer, avšak až v roce 2001. Dokázal vypátrat některé z původních sirotků, kteří ještě žili a zveřejnil jejich výpovědi. Nikdo z nich nevěděl, že se jednalo o experiment. Podle příbuzných se většina z nich po celý život potýkala s přehnanou opatrností při mluvení a sníženým sebevědomím. Někteří si vypěstovali poruchu řeči, přestože jí před experimentem netrpěli. V roce 2007 vyplatil stát Iowa sedmi z původních sirotků 925 tisíc dolarů jako náhradu za celoživotní psychickou a emoční újmu, kterou jim experiment způsobil.
Když se experiment dostal na veřejnost, vyvolal ve společnosti vlnu rozhořčení a pobouření. Někteří však Johnsona obhajovali, především tedy jeho syn, protože záměr, za jakým experiment prováděl, byl najít nejlepší způsob, jak děti zbavit poruchy řeči. Tvrdili, že nikdy neplánoval způsobit dětem jakoukoliv újmu.
Monster Study je varováním, kam až může věda zajít, byť s dobrým záměrem. Trvalo více než šedesát let, než se univerzita omluvila a vzala na sebe za tento experiment odpovědnost. Nabízí se však otázka, zda by se o něm veřejnost vůbec někdy dozvěděla, nebýt Jima Dyera. O jakých experimentech dodnes nevíme?
Zdroje:
