Performance aneb co všechno jsou lidé schopní udělat pro umění

Co si představíte pod pojmem umění? Někdo si představí obrazy slavných malířů, sochy, nebo třeba i architekturu. Pro někoho je však umění něčím zcela jiným, nespoutaným a často i velmi podivným nebo nebezpečným. Občas se zdá, že se uměním dá nazvat opravdu cokoliv, hranice se stírají a někteří umělci jsou za něj ochotní i položit život, a to doslova.

Na otázku, co je to vlastně performance, není jednoduchá odpověď. Když se podíváme na jednotlivé umělce z tohoto směru, vypadá to, jako by se sem řadilo vlastně úplně cokoliv. Někteří umělci si hrají se svým tělem a sami se stávají součástí umění, často také dochází k různým interakcím s diváky. Nejdůležitější je pomíjivost oné činnosti, cílem je šokovat a provokovat. Někdy se performance přirovnává k divadlu, ovšem klasické divadlo je oproti tomuto slabá káva. Pole performance art je o hodně širší a zahrnuje jak podivné, tak velmi nebezpečné činnosti a představení, kdy může být v ohrožení samotný život umělce. Můžeme však tohle ještě vůbec nazývat uměním?

Když se řekne performance, je nutné zmínit srbskou umělkyni Marinu Abramović, která má na kontě nespočet různých představení a je známá tím, že se nebojí posouvat hranice. Ačkoliv se zdá, že tento směr se řadí spíše k modernímu umění, není tomu tak, Abramović na tomto poli působila už v 70. letech 20. století. Mezi její nejznámější představení patří například Rhythm 0 z roku 1974. Spíše než umělecké vystoupení, však připomíná sociální experiment. Abramović celých šest hodin nehnutě stála a diváci si s ní za tu dobu mohli dělat, co jen chtěli. K dispozici měli více než sedmdesát předmětů, mezi nimiž bylo ovoce, kniha, růže, ale také nůž, skalpel, nebo třeba nabitá zbraň. Ačkoliv ze začátku byli lidé spíše opatrní, jejich chování postupně eskalovalo. Lidé začali Abramović řezat do kůže, osahávat ji a ke konci představení jí jeden z diváků přiložil nabitou zbraň k hlavě.

„Od tohoto představení mám ve vlasech šedivý pramen, dlouho jsem se nemohla zbavit pocitu strachu,“ řekla později Abramović a potvrdila, že v tu chvíli byla pro umění ochotná zemřít.

Při dalším představení nahá Abramović snědla kilogram medu, vypila litr vína, vyřezala si pěticípou hvězdu na břicho a poté se zbičovala. Krvácející si lehla na ledový kříž a ležela tam až do konce představení, které ukončili diváci, protože měli strach o její život.

Jejím posledním velkým projektem byla performance s názvem The Artist is Present z roku 2010. Po celé vystoupení jen seděla na židli a dívala se na druhou židli před sebou, kam si mohl kdokoliv z diváků sednout. Několik lidí se pod jejím upřeným pohledem dokonce rozplakalo.

Abramović však není jediná, která byla pro umění ochotná obětovat své zdraví. Americký umělec Chris Burden se například v roce 1971 v průběhu performance s názvem Shoot nechal střelit puškou do levé ruky. Při dalším představení s názvem Trans-fixed si nechal přibít ruce na zadní část auta Volkswagen Brouk. Tvrdil, že se snažil ztvárnit ukřižování Ježíše Krista.

Horší věci však prováděl rakouský umělec Hermann Nitsch, který neubližoval sobě, ale zvířatům. Ty při svých představeních, které připomínaly spíše rituály, zabíjel a jejich krev a vnitřnosti použil při malování na plátno, nebo na člověka. Svou tvorbou pohoršil mnoho lidí, především tedy bojovníky za práva zvířat. Někteří lidé ho však za jeho umění obdivovali. Mělo by mít umění nějakou hranici? A není právě ubližování zvířatům jejím překročením?

Mohou být plastické operace uměním? Podle francouzské umělkyně vystupují pod jménem Orlan, určitě ano. Podstoupila jich hned několik a ze samotné operace udělala představení. Obléká si na ně oblečení připravené a navržené přesně pro tuto příležitost a v průběhu operace chce být téměř vždy při vědomí, pokud je to možné. Ústa, čelo a čelist si nechala upravit tak, aby podle jejích slov připomínala slavné obrazy.

„Mým cílem je být jiná, silná. Tvarovat své vlastní tělo, abych znovuobjevila sebe sama. Všechno to je o tom být jiná a vytvořit díky tomu střet se společností. Nesnažila jsem se být pomocí operací mladší nebo krásnější verzí sebe sama, ale pracovat s konceptem chirurgie úplně jiným způsobem. Byla jsem prvním umělcem, co něco takového udělal,“ vysvětlila Orlan své pohnutky.

V roce 1993 si nechala dát do čela dva implantáty. Je známá také tím, že si uchovává části kůže, které jí byly při operaci odebrány, ve svém domě a nabízí je různým lidem.

Performance je šílený svět plný podivných, provokujících a někdy také nebezpečných počinů. Tito umělci se nebojí pro umění obětovat své psychické i fyzické zdraví a někdy dokonce i svůj vlastní život. Můžeme ale sebepoškozování a zabíjení zvířat považovat za umění? Někdo říká, že jsou tito umělci psychicky nemocní a snaží se na sebe upoutat pozornost, někdo oslavuje jejich odvahu a kreativitu. Jisté je však to, že performance art dokáže vyvolat emoce, reakce i zamyšlení. A to je přece to, co je cílem umění, nebo ne?

Zdroje:

Britannica.com - Performance art, Chris Burden

Wikipedia.org - Performance, Marina Abramović

Echo24.cz - Hermann Nitsch

The Guardian.com - Marina Abramović (Rhythm 0), Marina Abramović (Interview), Orlan