Článek
Někdo ji považuje za talentovanou umělkyni, někdo si myslí, že je psychicky nemocná. Kontroverzní umělkyně Marina Abramović má na svém kontě velké množství projektů, které jsou přinejmenším velmi podivné. Již od mladého věku působí na poli performance a body art, na které mají ostatně lidé stejně rozporuplné názory. Zaměřuje se na vztah mezi divákem a umělcem a jak sama říká, pro umění by byla schopna i zemřít. Nejednou k tomu také neměla daleko.
Já jsem předmět
Během následujících šesti hodin přebírám plnou zodpovědnost, dělejte si se mnou, co chcete, jsem předmět. Tak zněly instrukce divákům, kteří se účastnili projektu Rhythm 0, který se konal roku 1974 v Neapoli. Abramović nehybně stála a na stole u ní bylo 72 předmětů. Některé byly pozitivní, nebo neutrální - například hřeben, rtěnka, růže. Jiné byly negativní a potenciálně nebezpečné, jako třeba skalpel, bič a pila. Publikum mělo dokonce k dispozici i zbraň s jedním nábojem. S touto výbavou mohla šestihodinová performance začít.
Ze začátku se nedělo nic šokujícího ani nebezpečného. Lidé Abramović podávali růži, nebo ji krmili. Postupem času se však představení stále více zvrhávalo a účastníci byli stále troufalejší. Postupně začali odhazovat jakékoli zábrany. Začali se Abramović nevhodně dotýkat, poté jí rozřízli šaty a začali jí řezat i do kůže. Abramović se za celou dobu ani nepohnula, jen se jí oči zalily slzami. Jeden z diváků jí pořezal krk a začal sát její krev. Performance vyeskalovala, když Abramović jeden z účastníků přiložil nabitou zbraň k hlavě a položil jí ruku na spoušť.
Potom, co performance skončila se účastníci nedokázali podívat Abramović do očí. Ještě nějakou dobu po představení jí chodily omluvné dopisy. Podle jejích slov přišla na to, že publikum je schopné zabíjet, pokud k tomu dostane možnost. „Ještě stále mám jizvy po pořezání,“ řekla Abramović. „Nejhorší byl ale jeden muž, který celou dobu jen tak stál a dýchal. To pro mě byla nejděsivější věc. Od tohoto představení mám ve vlasech šedivý pramen, dlouho jsem se nemohla zbavit pocitu strachu.“
Proč člověka vůbec napadne provést druhému člověku něco takového? Je pro účastníky omluvou to, že je Abramović přímo vyzvala k tomu, aby si dělali co chtěli a dala jim k tomu i ony nástroje? Přesto je nemuseli využít. Velkou roli zde mohla sehrát i davová psychóza. Přes to všechno jsou výsledky tohoto „pokusu“ velmi znepokojující.
Kilogram medu a litr vína
Rhythm 0 nebyl jediný projekt, při kterém byla Abramović v ohrožení života. Jen o rok později předvedla dvouhodinovou performance, při které nahá snědla kilogram medu, vypila litr červeného vína, vyřezala si pěticípou hvězdu na břicho a brutálně se bičovala, dokud nebyla zcela vyčerpaná. Potom si lehla na velký kříž z ledu a jen tak krvácela. Představení nakonec ukončili sami diváci, protože měli strach o její život. Dá se tohle stále ještě nazývat uměním? Někteří lidé namítají, že takové představení vyžadují velkou odvahu, jiní v tom však vidí spíše velkou hloupost.
Abramović nějakou dobu spolupracovala i s německým umělcem Ulayem. Jejich společné projekty však nebyly o nic méně kontroverzní. Při představení Breathing in/Breathing out si přimknutí k sobě vyměňovali vzduch z úst do úst skoro až do udušení. Při svém posledním společném díle kráčeli každý z jedné strany Velké čínské zdi, aby se po třech měsících setkali v půlce cesty a řekli si své poslední sbohem.
Pohled do duše
V roce 2010 Abramović zrealizovala další velký projekt The Artist is Present. Při tomto představení jen seděla na židli a čekala, až si někdo sedne na druhou židli naproti ní. Nehybně seděla, nepromluvila ani slovo, jen se tomu člověku dívala do očí. Mohl tam sedět libovolně dlouho. Postupně se na židli vystřídalo asi tisíc lidí. Někteří se pod upřeným pohledem Abramović rozplakali.
The Artist is Present
Umění může mít různé podoby, avšak můžeme brát za umění sebepoškozování? Rhythm 0 nám ukázal, čeho jsou lidé schopní, když dostanou příležitost, ale co ostatní projekty této umělkyně? A je vůbec správné nazývat Abramović umělkyní? Na to si asi musí každý udělat názor sám.
Zdroje:
