Článek
Psal se rok 1953, když klidnou listopadovou noc narušil zvuk tříštícího se skla. Na chodník před newyorským hotelem Statler Hilton dopadl muž jménem Frank Olson. Něco potichu mumlal, než však stihla dorazit pomoc, zemřel. Manažer hotelu později vypověděl, že se s něčím podobným nikdy nesetkal. Olson se musel uprostřed noci probudit, proběhnout pokojem, ve kterém spal jeho kolega, vyhnout se dvěma postelím a proskočit zavřeným oknem se zataženými závěsy. Případ byl uzavřen jako sebevražda, nikdo však v té době nevěděl, že Olson pracoval na tajném projektu americké Ústřední zpravodajské služby známé pod zkratkou CIA. Ironií osudu se jen pár dní před svou smrtí sám stal pokusným subjektem, když mu bylo podáno LSD.
Zrod projektu MK-Ultra
Olsonova smrt však byla pouze jedním střípkem v mnohem větším příběhu, který se odehrával za zavřenými dveřmi amerických tajných služeb. Nacházíme se v padesátých letech 20. století, tedy v období studené války. Americká vláda si tehdy všimla, že se jejich vojáci zajatí v korejské válce vracejí domů v podivném stavu mysli. U některých se dokonce zdálo, jako by jim někdo přeprogramoval mozek, aby velebili komunismus. Američané se tak obávali, že za Sovětským svazem a nepřátelskými asijskými režimy začínají zaostávat. V roce 1953 proto započal rozsáhlý tajný projekt, který trval skoro dvacet let a vyžádal si zdraví nespočtu nic netušících lidí.
Myšlenky na ovlivňování lidské mysli nebyly ničím novým. Již dříve se o to pokoušeli pomocí různých drog v německých i japonských koncentračních táborech. Projekt MK-Ultra je proto někdy označován jako určité pokračování těchto experimentů. Některé zdroje dokonce uvádějí, že CIA jako poradci posloužili někteří nacističtí lékaři.
Vedením programu byl pověřen muž jménem Sidney Gottlieb, který měl prakticky volnou ruku, protože po něm jeho nadřízení nepožadovali žádné zprávy. V hlavě měl hned několik cílů, kterých chtěl dosáhnout. Jedním z nich bylo najít způsob, jak kompletně vymazat lidskou mysl a do tohoto prázdného prostoru pak vložit nové vědomí. Dalším bylo vytvoření séra pravdy, které by z nepřítele dostalo i ta největší tajemství. Zároveň však chtěl prozkoumat i to, zda některé drogy dokážou zvýšit schopnost člověka odolávat mučení a nátlaku. Výzkum to byl opravdu rozsáhlý. Zahrnoval více než 150 experimentů na lidech, bylo do něj zapojených 80 institucí a pracovalo na něm 185 výzkumníků.
Sidney Gottlieb, muž, který vedl projekt MK-Ultra.
Za hranicí lidskosti
K dosažení svých cílů vyzkoušela CIA za dlouhá léta fungování projektu celou řadu znepokojivých metod. Patřily mezi ně elektrošoky, smyslová deprivace, různé druhy mučení, verbální a sexuální zneužívání, hypnóza, ale především nejrůznější drogy. Nejvýraznější roli v experimentech sehrála droga LSD, kterou prosazoval samotný Gottlieb. Někdy lidem také podávali látky s opačnými účinky, například barbituráty v kombinaci s amfetaminy. Někteří se přihlásili dobrovolně, většina lidí však s experimentem nedala souhlas, nebo o své účasti vůbec nevěděla.
Pokusnými králíky se staly různé skupiny lidí. Byli mezi nimi vězni, pacienti psychiatrických léčeben, lidé v terminálním stadiu rakoviny i běžní občané. Součástí projektu byla také operace Midnight Climax, při níž agenti CIA zřídili v několika domech v různých amerických městech nevěstince. Tam měly sexuální pracovnice vodit muže, kterým bylo bez jejich souhlasu podáno LSD. Agenti přitom seděli za neprůhlednými zrcadly a sledovali, co droga s muži udělá. Celá operace se však postupem času zvrhla a začala připomínat spíše nezřízenou party, protože při ní agenti popíjeli alkohol. Později byl výzkum rozšířen a CIA začala lidem bez jejich souhlasu podávat drogy i v restauracích, barech nebo na plážích.
Vymývání mozků ve smyčce
Experimenty však neprobíhaly pouze na území Spojených států. Některé z nich se uskutečnily také v Kanadě, konkrétně v montrealské psychiatrické léčebně Allan Memorial Institute. Vedl ji doktor Ewen Cameron, který spolupracoval právě se CIA a svým nic netušícím pacientům podával koktejly z nejrůznějších drog i silné elektrošoky. Snažil se jim tak vymazat jejich dosavadní vědomí a následně ho nahradit pomocí opakujících se nahraných zpráv, které museli někteří pacienti poslouchat i více než dvacet hodin denně. Ať už byli vzhůru, nebo spali, neunikli hlasu, který k nim mluvil ze sluchátek, ze speciální helmy nebo reproduktoru, který byl v některých případech umístěn přímo do polštáře pacienta.
Následky těchto experimentů byly pro mnoho lidí zničující. Cameronovy metody na nich zanechaly hluboké psychické následky. Po návratu do běžného života bojovali se ztrátou paměti, zmateností a změnami osobnosti, které ovlivnily nejen jejich životy, ale i jejich blízké.
Všechno zničte
Celý projekt MK-Ultra skončil katastrofálně. Extrémní metody sice dokázaly určitým způsobem částečně vymazat lidskou mysl, její přeprogramování se ale ukázalo jako mnohem více problematické, než Gottlieb předpokládal. V 60. letech už bylo jasné, že jsou výsledky naprosto nepoužitelné a v roce 1973 byl projekt ukončen. Vedení CIA však vědělo, že kdyby se informace o odporných experimentech dostaly na světlo, znamenalo by to obrovský skandál. Ředitel tajné služby Richard Helms proto nařídil, aby byly veškeré materiály k projektu MK-Ultra zničeny. To se však naštěstí nepodařilo.
V roce 1975 nařídil tehdejší prezident Spojených států Gerald R. Ford vyšetření aktivit CIA. Byly tak ustaveny dvě vyšetřovací komise - Rockefellerova a Churchova. Ukázalo se, že se dochovalo asi 20 tisíc dokumentů, díky kterým se veřejnost alespoň částečně dozvěděla pravdu. Většina spisů však byla nenávratně ztracena a dodnes tak kolem celého projektu zůstává řada nezodpovězených otázek a prostor pro různé konspirační teorie, ať už v souvislosti s podivnou sebevraždou Olsona, nebo se skutečným rozsahem tajných experimentů.
Odtajněný dokument CIA, kterým Sidney Gottlieb schválil podprojekt MK-Ultra zaměřený na testování LSD.
Část nedobrovolných účastníků pokusů podala žalobu na CIA i americkou vládu. V roce 1992 dostalo 77 lidí finanční odškodnění. Mnoho dalších však žádnou náhradu nedostalo, protože nemohli jednoznačně prokázat, že za jejich psychickými problémy skutečně stál projekt MK-Ultra. Mnozí tak dodnes kritizují vládu a CIA za to, že si nad celou záležitostí umyly ruce. Kvůli zničení velké části dokumentů se navíc už zřejmě nikdy nedozvíme skutečný počet obětí, které si tyto prakticky bezvýsledné experimenty vyžádaly.
Zdroje:
