Článek
Koncem 20. století je psychiatrie na vzestupu. Duševní poruchy se začínají brát více vážně a jejich léčba značně pokročila. Jsou však i tací, kteří se na psychiatrii jako vědu dívají spíše skepticky. Je možné něco tak složitého jako duševní poruchy přesně klasifikovat a diagnostikovat podle manuálu? Psycholog David Rosenhan byl právě jedním z těch, co si pravdivostí diagnóz nebyli zcela jistí. Všiml si, že během války ve Vietnamu se mnoho Američanů uchýlilo k předstírání duševních chorob, aby nemuseli narukovat a většině z nich to skutečně prošlo. Právě tato skutečnost jej inspirovala k tomu, aby v roce 1973 otestoval, zda dokážou uznávaní odborníci z oblasti psychiatrie poznat, že pacient duševní poruchu pouze simuluje. Na to však potřeboval lidi, kteří se v případě, že je lékaři uznají jako psychicky nemocné, nechají zavřít do psychiatrické léčebny.
Osm falešných pacientů
Experimentu se zúčastnil sám Rosenhan a dalších sedm jeho kolegů a známých, které se mu podařilo přesvědčit. Všichni měli za úkol jít na vyšetření k psychiatrům do různých léčeben. Šlo jak o malé léčebny ve větších vesnicích, tak o velké a uznávané nemocnice ve velkých městech. Všichni „pseudopacienti“, jak je (a sebe) Rosenhan nazval, měli za úkol říct psychiatrovi, že slyší hlasy. Není jim moc rozumět, ale některá slova se opakují, například „dutý“ nebo „prázdný“. Kromě této jedné věci, mohli účastníci lhát pouze o svém jménu a povolání, protože někteří z nich byli psychologové. Na vše ostatní museli odpovídat podle pravdy.
Všichni byli následně skutečně uznáni jako duševně nemocní a lékaři jim nařídili pobyt v psychiatrické léčebně. Sedm z nich dostalo diagnózu schizofrenie, jednomu diagnostikovali bipolární afektivní poruchu. Ani jeden z nich v minulosti žádným duševním onemocněním netrpěl. Hned poté, co je přijali do nemocnice, měli za úkol tvrdit, že už je vše v pořádku a žádný hlas neslyší. Žádného z lékařů to však příliš nezajímalo a vše, co od této doby pacienti řekli nebo udělali, odborníci interpretovali jako příznak duševní choroby. Když si jedna účastnice psala o pobytu v léčebně deník, její chování označili jako nutkavé. Nálepky duševní choroby se nedalo zbavit, Rosenhan tvrdil, že jim lékaři podávali až dvacet léků v jedné dávce. Pokud měli možnost, snažili se léky zahodit nebo spláchnout. Ačkoliv odborníci falešné pacienty odhalit nedokázali, ostatní pacienti v tom měli jasno. „Vy nejste blázen, vy jste novinář, který tuhle nemocnici jen kontroluje,“ říkali jim.
Jedna z nemocnic, kde experiment probíhal.
Hrozné podmínky
Rosenhanův experiment potvrdil nejen to, že lékaři nedokázali rozeznat zdravého člověka od nemocného, ale také odhalil hrozné podmínky, které v nemocnicích panovaly. Všichni falešní pacienti po propuštění popsali, že cítili pocity odosobnění a strašlivou bezmoc. Tvrdili, že průměrně byli v kontaktu s nemocničním personálem pouhých sedm minut denně. „Pokusil jsem se několikrát zapříst rozhovor s vrchní sestrou, ale vždy mě jen pozdravila, zeptala se mě na zdraví a bez ohledu na to, co jsem jí říkal, zase odcházela pryč,“ popsal svoji zkušenost jeden z účastníků.
Jeden šťastlivec byl z léčebny propuštěn již po sedmi dnech, průměrně však účastníci strávili v nemocnici devatenáct dnů. Jeden byl propuštěn až po dvaapadesáti dnech. Nikdo neodešel s označením, že je zdravý, podle lékařů se u pacientů duševní problémy pouze zlepšily.
Pobouření veřejnosti i psychiatrů
Po publikování studie a výsledků experimentu se začala bouřit jak veřejnost, tak odborníci z oblasti psychiatrie, kteří Rosenhana obviňovali z klamání lékařů, v čemž vlastně měli pravdu. Při léčbě duševní poruchy je nutná spolupráce pacienta a jeho pravdivá výpověď o svém duševním stavu. Odborníci argumentovali tím, že podobný problém se týká celého lékařství, protože předstírat se dají i jiné choroby, ne jen ty psychické. Přesto Rosenhanův experiment přinesl pozitivní změny v diagnostice duševních poruch i v péči o pacienty.
Když Rosenhan zveřejnil svou studii, ozvali se mu lékaři z jedné uznávané nemocnice s tím, že oni by jistě falešné pacienty poznali. Řekli mu, ať jim během pár následujících měsíců nějaké pošle. Po třech měsících mu dali vědět, že odhalili jednačtyřicet falešných pacientů. Rosenhan však neposlal ani jednoho.
Zdroje:
COLLIN, Catherine; BENSON, Nigel C.; GINSBURG, Joannah; GRAND, Voula; LAZYAN, Merrin et al. Kniha psychologie. Vydání druhé. Universum. Praha: Euromedia Group, 2019. ISBN 978-80-7617-356-9.
