Článek
Měřil přes dva metry a vážil 140 kilogramů, hodnota jeho IQ přesahovala hranici geniality. Když k tomu přidáme jeho antisociální a psychopatické chování, dostaneme recept na katastrofu. A právě tím Edmund Kemper byl. Jeho tělesné proporce mu pomáhaly přemoct oběti, jeho inteligence mu pomohla k propuštění z psychiatrické léčebny a unikat policii, než se sám udal. Navenek to byl milý, inteligentní muž, kterému přezdívali „Něžný obr“, uvnitř však nebyl ničím jiným než monstrem.
Podivné dítě
Edmund Kemper se narodil v americkém státě Kalifornie v roce 1948. Jeho dětství nebylo ani zdaleka idylické. Rodiče se rozvedli, když byl ještě malý, takže zůstal u své matky, alkoholičky s hraniční poruchou osobnosti, která Eda neustále ponižovala a slovně napadala. Později ho zamykala do sklepa, protože se bála, že ublíží svým sestrám. V tomto případě je nutné dodat, že tento strach byl pravděpodobně oprávněný. Ed totiž vykazoval podivné chování už od nízkého věku.
Z Eda, který byl již od narození velmi velký, šel jistě strach. Systematicky vyvražďoval zvířata v okolí, týral je, pitval a části jejich těl si nechával u sebe v pokoji. Často mluvil o násilí a smrti. Sestřiným panenkám odtrhával končetiny a hlavy, což samo o sobě nemusí působit zvlášť znepokojivě, ale v kontextu činů, které později spáchal, získává toto chování zcela jiný rozměr.
Matka si se svým synem nevěděla rady a rozhodla se ho v patnácti letech poslat k prarodičům. Ještě předtím je však varovala, že může být nebezpečný a bohužel měla pravdu. Neuběhl ani rok a Ed spáchal své první dvě vraždy.
Vražda prarodičů a psychiatrická léčebna
Jednoho dne se Ed pohádal se svou babičkou, došel si pro zbraň a střelil ji do hlavy. Děda v tu dobu nebyl doma. Když přijel, zastřelil Ed i jeho. Potom zavolal matce a zeptal se jí, co má dělat. Ta mu řekla, aby se přiznal policii a on tak učinil. Když se ho ptali, proč něco tak hrozného udělal, odpověděl, že chtěl zkrátka vědět, jaké to je, zabít babičku. Dědu zavraždil, protože by byl naštvaný, kdyby se dozvěděl, co Ed udělal.
Edmund Kemper ve svých patnácti letech, zadržený po vraždě svých prarodičů.
Vzhledem k jeho nízkému věku Eda poslali do psychiatrické léčebny, kde mu naměřili hodnotu IQ 145. V léčebně se choval slušně, dokonce se stal asistentem psychologa a mohl tak dávat psychologické testy ostatním pacientům. V průběhu toho však pochopil, jak tyto testy fungují a podle jeho slov mu to pomohlo manipulovat s psychiatry.
Po šesti letech byl z léčebny propuštěn, jeho záznam o vraždě prarodičů byl zapečetěn a oficiálně tak neměl žádnou kriminální minulost. Psychiatr v poslední zprávě uvádí, že nevidí důvod jej považovat za nebezpečného pro sebe nebo pro své okolí a doporučuje vymazat veškeré záznamy, protože by mu to jako dospělému mohlo poskytnout větší svobodu rozvíjet jeho potenciál.
Série vražd stopařek
Netrvalo dlouho, než se část Edovy osobnosti lačnící po krvi ozvala znovu. Tentokrát se zaměřil na mladé stopařky ze střední třídy. Průběh činu byl vždy stejný. Mladé dívky odvezl na odlehlé místo, kde je zastřelil nebo uškrtil. Následně těla převezl do svého bytu, nebo do domu své matky, kde je zneužil a rozčtvrtil. Některé části těla hodil do strže, jiné si nechával ve svém pokoji. V jednom případě hlavu oběti zakopal na zahradě tak, aby obličejem směřovala k ložnici jeho matky. Později u výslechu prohlásil, že jeho matka vždy chtěla, aby k ní lidé vzhlíželi, tak jí to dopřál.
Edova touha po vraždění vždy úzce souvisela s jeho matkou, kterou nenáviděl. Často vraždil poté, co se s ní pohádal. Nikdo ho z ničeho nepodezíral, Ed byl vždy krok před policií. Navštěvoval totiž bar, kam chodili policisté, kteří na případu pracovali. Rychle se s nimi spřátelil a získával informace o vyšetřování. Nikdo z policistů nepojal podezření, že by ten milý, inteligentní muž mohl být oním bestiálním vrahem, po kterém pátrají. Ed tak zavraždil šest mladých dívek, vyvrcholením jeho „kariéry“ však měla být vražda vlastní matky.
Konec vraždění
Jednoho večera roku 1973 se Ed rozhodl, že uskuteční to, po čem tak dlouho toužil. Přišel do matčina pokoje a ubil ji kladivem, poté jí podřízl krk. Oddělil hlavu od těla a sexuálně ji zneužil. Položil ji na poličku, déle než hodinu na ni křičel a použil ji jako terč na šipky. Jazyk a hltan vhodil do drtiče odpadu. „Vzhledem k tomu, že mi celá léta nadávala a křičela na mě, se mi to zdálo odpovídající,“ prohlásil později u výslechu.
Po vraždě své matky zavolal její přítelkyni a pozval ji do domu s tím, že chce matku překvapit. Po jejím příchodu ji uškrtil, nasedl do auta a vydal se na dlouhou cestu. Myslel si, že po něm policie vyhlásí pátrání a těšil se, až se o něm bude psát na titulních stranách novin a mluvit v rádiu. Když ujel více než 1600 kilometrů a policie stále nenašla tělo jeho matky a její přítelkyně, naštvalo ho to a rozhodl se, že se sám přizná.
Když zavolal na policii z telefonní budky, nikdo ho nebral vážně a řekli mu, ať zavolá později. Když zavolal podruhé, vyžádal si policistu, se kterým se osobně znal a vše mu vypověděl.
Edmund Kemper byl v roce 1973 odsouzen k doživotnímu vězení bez možnosti podmínečného propuštění, přestože sám usiloval o trest smrti. Z vězení poskytl několik rozhovorů a spolupracoval s vyšetřovateli při objasňování motivace a myšlení sériových vrahů. Ve vězení je dodnes, stále žije, ale trpí mnoha zdravotními problémy.
Zdroje:
DRBOHLAV, Andrej. Psychologie sériových vrahů: 200 skutečných případů brutálních činů sériových vrahů současnosti. Psyché. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4371-4.
