Článek
Už odmalička Mary neznala nic jiného než intelektuální prostředí slavných spisovatelů, básníků a radikálních myslitelů. Narodila se v Londýně roku 1797 slavné feministce Mary Wollstonecraft, která v době, kdy se od žen neočekávalo nic jiného než poslušné plnění společenských rolí, prosazovala právo na vzdělání a samostatnost. Liberálního ražení byl také její otec William Godwin, anarchistický filozof, který nakonec malou Mary vychovával sám. Některé příběhy jsou totiž poznamenané tragédií už od samého začátku. Maryina matka krátce po porodu zemřela. Dílo, které po ní zůstalo, však zřejmě mělo na její dceru silný vliv, stejně jako bohaté vzdělání, kterého se jí dostalo od otce.
Jakkoliv byl však její otec svobodomyslný, co je moc, to je příliš. Když se jeho šestnáctiletá dcera zamilovala do jednadvacetiletého ženatého básníka Percyho Shelleyho, utekla s ním do Paříže a vrátila se těhotná, tak to pro něj už opravdu příliš bylo. Nechtěl s ní nic mít a nakonec ji vydědil. Mladý pár se topil v dluzích a jako by toho už tak nebylo dost, jejich dítě zemřelo jen krátce po narození. V roce 1816 se navíc v londýnské řece našlo tělo Percyho manželky, která pravděpodobně spáchala sebevraždu. To mu umožnilo si Mary vzít, avšak asi není potřeba dodat, že jejich společenské reputaci to zrovna nepomohlo.
Percy Shelley
Rok zahalený temnotou
Léto roku 1816 strávila Mary Shelley se svým manželem a nevlastní sestrou Claire Clairmont ve společnosti slavného spisovatele lorda Byrona a Johna Williama Polidoriho u Ženevského jezera. Nebylo to však obyčejné léto. Kvůli obrovské erupci indonéské sopky Tambora bylo temné, chladné a deštivé. Ne nadarmo si rok 1816 vysloužil přezdívku „rok bez léta“.
Temná doba přinášela temné myšlenky. Rozhovory mladých lidí se tak za mihotavého světla svíček stále častěji stáčely ke smrti, vědě, duši a tomu, zda je možné oživit mrtvého. Nebylo to naprosto náhodné téma, jak by se mohlo zdát. Svět tehdy fascinoval objev galvanismu, tedy kontrakce svalu po zásahu elektrickým proudem. Tehdy mladí lidé, ještě neznalí jeho skutečné podstaty, pochopitelně spekulovali, zda by právě elektřina mohla navrátit život mrtvé hmotě. Jak Mary Shelley později napsala v úvodu své knihy: „Možná by byla oživena mrtvola; galvanismus dal znamení takových věcí; možná by mohly být jednotlivé součásti tvora vyrobeny, spojeny dohromady a vystaveny vitálnímu teplu.“
A tak se zrodil Frankenstein
Kromě hloubavých rozhovorů si společnost krátila dlouhé chvíle čtením strašidelných příběhů. V jednu chvíli však Percyho napadlo něco nového. Co kdyby každý vymyslel vlastní děsivý příběh? Mary se nejprve nápad jejího manžela příliš nezamlouval. Copak se její příběh může rovnat tomu Percyho či Byronovu? Potom se jí však před očima vynořila vize studenta, který klečí nad svým výtvorem probouzejícím se k životu…
Ilustrace Frankensteinova monstra, vydání z roku 1831.
Tehdy se ve Ville Diodati u Ženevského jezera zrodil Polidoriho Upír a samozřejmě také Frankenstein. Kdo tento gotický román četl, ví, že to není jen jednoduchý příběh o nazelenalém monstru se šrouby v krku, které děsí lidi na potkání. Přestože je dnes tato představa vcelku zažitá, příběh, který Mary Shelley napsala, je mnohem složitější. Je o osamělosti, opuštění, touze po blízkosti a lásce, ale také o neochotě nést následky za vlastní rozhodnutí.
Příběh o Viktoru Frankensteinovi a jeho monstru poprvé vyšel v lednu roku 1818. Tehdy bylo Mary pouhých dvacet let. Byl publikován anonymně, a proto se původně předpokládalo, že jej napsal Percy. Až v roce 1823 se na titulní straně poprvé skvělo jméno Mary Shelley.
Srdce zachráněné z plamenů
Zatímco román poměrně brzy slavil úspěch, Mary stíhala jedna životní rána za druhou. Zemřelo jí druhé a později i třetí dítě. Jediným potomkem, který přežil, se nakonec stal Percy Florence Shelley.
Další tragédie ji postihla v roce 1822. Tehdy její manžel Percy zahynul při potopení lodi. Kvůli tehdejším karanténním pravidlům muselo být jeho tělo na pláži zpopelněno. Mary u kremace nebyla, byli u ní však Percyho přátelé. Jak později popsali, žáru odolalo pouze Percyho srdce. O tom, jakou část těla tehdy z plamenů skutečně vytáhli, se však dodnes vedou spory. Ať už to bylo cokoliv, všichni věřili, že šlo o srdce a jako takové si jej Mary nechala v krabičce na psacím stole. Dnes nám to může připadat poněkud morbidní, v období romantismu se však pravděpodobně jednalo o mimořádně silné gesto lásky a oddanosti.
Poslední rozloučení s Percym Shelleym.
Poslední kapitola Mary Shelley
Po smrti milovaného manžela Mary pokračovala v psaní. Známý je například její apokalyptický román Poslední člověk z roku 1826. Žádné její dílo však již nedokázalo předčit Frankensteina. V poslední dekádě života ji sužovaly zdravotní problémy, které pravděpodobně způsoboval nádor na mozku. Ten nakonec v roce 1851, v jejích třiapadesáti letech, zapříčinil i její smrt.
Když její jediný přeživší syn vyklízel její psací stůl, našel několik pramínků vlasů svých zesnulých sourozenců i orgán svého otce zabalený do jedné z jeho básní. „Srdce“ Percyho tak dnes odpočívá vedle Mary Shelley v jejich rodinné hrobce.
Zdroje:
