Článek
Mnoho druhů zvířat po celém světě je kvůli lidské činnosti na pokraji vyhubení. Stejný osud potkal i vakovlka tasmánského. Poslední známý jedinec tohoto druhu uhynul v zajetí v roce 1936. Od té doby se však ozývá spousta lidí, kteří údajně vakovlka v divočině zahlédli, a to i v posledních několika letech. Vědci si zároveň hrají s myšlenkou, že by jej dokázali znovu oživit. Je něco takového možné?
Jak vakovlk vypadal?
Vakovlk, jak napovídá jeho jméno, se z části podobal vlkovi. Délka těla včetně ocasu se pohybovala okolo 170 centimetrů. Nápadným rysem byl právě jeho ocas, který měl pod podobným úhlem jako klokani. Jeho kožich měl žlutohnědou barvu, kterou v zadní části protínalo několik výrazných tmavých pruhů. Z tohoto důvodu si vakovlk vysloužil přezdívku tasmánský tygr. Vak měli jak samice, tak i samci, kterým sloužil k ochraně pohlavního ústrojí. Samice v něm nosila svá mláďata až po dobu tří měsíců. Vakovlk dokázal rozevřít čelisti až do 120°, což je opravdu neobvyklá míra. Tuto schopnost se podařilo zachytit i na jedno z mála videí vakovlka, která máme.
Vakovlk byl velmi unikátní a zajímavé zvíře. O jeho chování moc informací nemáme, protože byl důkladněji pozorován pouze v zajetí a ještě k tomu jenom přes den a to i přesto, že vakovlk byl nejaktivnější v noci. Víme, že při rozrušení vrčel, syčel a výhružně rozevíral čelisti. Žil ve smečce, která se skládala převážně z členů rodiny. Ke komunikaci mezi členy smečky sloužily zvuky připomínající štěkání a dlouhé řvaní. Mezi jeho kořist patrně patřili především klokani, vombati, ptáci a další malí živočichové.
Výskyt a postupné vyhubení
První lidé, kteří se s vakovlkem setkali, byli Aboriginci. Právě od nich máme spoustu maleb a rytin, které jej znázorňují. Když sem dorazili Evropané, vakovlk se již v Austrálii i na Nové Guineji téměř nevyskytoval. Za jeho vyhynutí v těchto oblastech tedy pravděpodobně nemůže člověk. V Tasmánii se mu však do té doby, než přijeli první osadníci, dařilo velmi dobře. Postupem času začal být spojován s útoky na ovce a lidé začali vypisovat odměny za jeho ulovení. Narušení jeho přirozeného prostředí, boj o přežití se psy, které osadníci přivezli a především lov byly hlavní důvody jeho vyhynutí. Poslední známý jedinec, kterému se později říkalo Benjamin, žil tři roky v Hobartské zoologické zahradě, kde roku 1936 uhynul. Rok před jeho smrtí filmař Sidney Cook natočil poslední potvrzené záběry vakovlka. Záznam trvá pouze 21 vteřin, přesto jde o cenný materiál a to i proto, že obsahuje reakce vakovlka na člověka.
Od úmrtí Benjamina se začali ozývat lidé, kteří tvrdili, že vakovlka spatřili ve volné přírodě, a že jejich populace zcela nezanikla. Někteří lidé dokonce tvrdí, že se jim je podařilo natočit nebo vyfotit, avšak všechna videa i fotografie jsou neprůkazné a často ve velmi špatné kvalitě. I když jsou všechny materiály důkladně prozkoumány, nebyly uznány jako věrohodný důkaz, že vakovlci stále žijí. Pokud by se však několika jedincům přežít podařilo, byli by pravděpodobně v neprostupné a neprozkoumané džungli na Nové Guineji.
Pokus o oživení vakovlka
Tým australských a amerických expertů nedávno prozradil, že mají plán, jak vakovlka přivést zpět k životu. Tvrdí, že se jim podařilo získat sekvenci DNA, která se z 99,9 % shoduje s originálem. Teď se pokusí změnit genom nejbližšího žijícího příbuzného vakovlka, vakomyši tlustoocasé. Odvážná tvrzení, že se jim podaří vytvořit vakovlka a dokonce ho i vrátit do volné přírody, se některým lidem moc nezamlouvají. Celý pokus zní jako bychom se snažili hrát si na Boha, navíc pokud by se jim opravdu vakovlka podařilo takto oživit, neměl by vzor chování v jiných dospělých jedincích a tedy je velmi malá pravděpodobnost, že by ve volné přírodě vůbec přežil. Někteří lidé také říkají, že takové zvíře už by nebylo opravdovým vakovlkem, ale spíše hybridem. Tento výzkum vyžaduje velké finanční prostředky a úsilí. Otázkou je, jestli by nebylo lepší tyto prostředky využít spíše na ochranu zvířat, kterým vyhynutí teprve hrozí.
Zdroje: