Článek
Díváte se na robota, který se na vás usmívá. Mrká, pohybuje se a mluví téměř jako člověk. Přesto vám přijde, že je něco špatně. Na jeho chování a vzhledu je něco nepřirozeného, ale přesto známého. Neumíte říct proč, ale máte chuť od tohoto znepokojivého stvoření udělat krok zpátky. Stejný neklid můžete pocítit i při pohledu na voskovou figurínu, příliš realistickou panenku nebo při sledování některých filmů a hraní počítačových her. Setkali jste se někdy s podobným pocitem? Vítejte v uncanny valley neboli tísnivém údolí, které se snaží vysvětlit, proč se bojíme postav, které vypadají skoro jako lidé, ale přesto jimi nejsou.
Proč právě tísnivé údolí?
Tísnivé údolí dnes zažívá velkou popularitu na sociálních sítích. Objevuje se v hororových videích, diskusích o umělé inteligenci i v recenzích filmů a her. Nejde však o žádný novodobý fenomén. Název mu poprvé dal japonský robotik Masahiro Mori, a to už v 70. letech minulého století. Ve své eseji tehdy napsal: „Všiml jsem si, že když šplháme k cíli vytvořit roboty tak, aby vypadali co nejvíce lidsky, naše sympatie k nim rostou, dokud nedojdeme k údolí, které jsem nazval tísnivým.“ V té době této myšlence nikdo nedával větší pozornost, postupem času se však ukázalo, že předběhla svou dobu. Dnes se s ní totiž setkáváme častěji než kdy dříve.
Proč se ale vlastně bavíme o údolí? Odpovědí je jednoduchý graf. Na jeho začátku je věc, která člověka nepřipomíná ani trochu. Představte si třeba počítač - ten moc znepokojivý není, že ano? Čím dále postupujeme, tím lidštější daná věc je. Pokračujeme tedy přes roztomilé kreslené postavičky a panenky Barbie až k bodu, kdy se tato věc stane téměř lidskou. Do té doby se naše sympatie zvyšují s tím, jak moc lidská je. V tuto chvíli však nastává pravý opak a naše sympatie prudce klesnou. To bývá přibližně u hodnot podobnosti 70 až 90 procent. Na konci grafu je potom reálný člověk, u kterého naše sympatie i pocit empatie zase rychle vzroste. Právě onen propad v grafu připomíná údolí a jak už je asi jasné, toto údolí bývá značně tísnivé.
Graf, který znázorňuje fenomén tísnivého údolí. Červená křivka znázorňuje míru našich sympatií.
Možná si říkáte, že je to zajímavá myšlenka, ale vcelku zbytečná. Opak je ale pravdou. Tísnivé údolí dělá problémy při vývoji robotů, animovaných filmů i počítačových her. Žádný z vývojářů totiž obvykle nechce, aby jím vytvořená postava lidi znepokojovala. Někdy se to však nepovede. Jeden z nejznámějších příkladů je film Polární expres z roku 2004. Přestože některým lidem vzhled postav nepřekáží, mnozí jej popisují jako velmi znepokojivý. U humanoidních robotů bychom v současnosti pravděpodobně pocítili neklid při pohledu na drtivou většinu z nich. Jiná situace nastává u hororových filmů a her. Tam má tísnivé údolí naopak velký potenciál a také se v tomto žánru nezřídka využívá.
Android Repliee Q2. Často se zmiňuje právě v souvislosti s tísnivým údolím.
Ale proč tomu tak je?
Pořád jsme si však neodpověděli na onu zásadní otázku. Proč nás postavy, které vypadají skoro jako lidé, tolik děsí? Na jednoznačné odpovědi se vědci dodnes neshodnou. Máme však celou řadu teorií, které se naše pocity pokoušejí vysvětlit. Pojďme si představit některé z nich.
Pro jednoduchost se zaměříme na humanoidní roboty, tyto teorie se však týkají všech postav z tísnivého údolí. Jedna z nich říká, že má náš mozek problém zařadit takovou postavu do jasné kategorie. Víme, že je to stroj, ale zároveň se chová a vypadá jako člověk. To vede ke zmatení a neklidu.
Jiná zase tvrdí, že robota podvědomě vnímáme jako lidskou bytost a máme tak vůči němu nějaká očekávání. Představte si, že byste si všimli člověka, který se chová nebo vypadá nepřirozeně. Pravděpodobně by vás to zneklidnilo, nebo dokonce vystrašilo. Jinak řečeno, nevidíme robota, který se špatně snaží vypadat jako člověk, ale člověka, který se špatně snaží působit normálně.
Další teorie je spíše filozofická. Souvisí s tím, že roboty vnímáme jako hrozbu pro naši lidskou identitu a odlišnost. Máme pocit, že najednou už nejsme tak výjimečný druh, protože nás dokáže napodobit obyčejný stroj.
Jedna z nejznámějších teorií hledá původ našich pocitů v evolučním vývoji. Říká, že náš mozek si nepřirozený vzhled a chování robota automaticky propojuje s nemocí nebo mrtvým tělem. Tomu se potom chceme přirozeně vyhnout, a proto cítíme strach nebo znepokojení. S touto teorií souvisí výsledky některých experimentů, které naznačují, že nám na robotech většinou připadají nepřirozené především jejich oči bez života. Zároveň ji může podporovat pokus s makaky rhesus, při kterém vědci pozorovali chování těchto opic, které naznačovalo, že mohou mít podobné pocity jako my při pohledu na postavu z tísnivého údolí.
Na internetu se však můžeme setkat ještě s jedním evolučním vysvětlením. Podle něj jsme kdysi museli umět odlišit příslušníky našeho druhu od určitých bytostí, které nás dokázaly téměř dokonale napodobit. V hororových videích tato představa funguje velmi dobře, ale asi není potřeba zmiňovat, že se pro ni jakékoli důkazy hledají jen velmi těžko.
Fenomén tísnivého údolí vědci dodnes zkoumají. Někteří si dokonce myslí, že vůbec neexistuje a že za našimi pocity stojí ještě něco úplně jiného. Otázkou také je, jestli se nám někdy podaří vytvořit robota, který by toto údolí překonal a stal se nerozeznatelným od člověka. To, jestli bychom něco takového vůbec chtěli, je však předmětem debat. „Můžete si představit situaci, kdy například za padesát let bude někdo ve vztahu s androidem, aniž by to věděl,“ řekl americký vědec Karl MacDorman, kterého cituje BBC. „Pokud by však došlo k nehodě a odhalily by se některé mechanické části, to by bylo znepokojivé. Bylo by to znepokojivé úplně jiným způsobem.“
Anketa
Zdroje:
