Článek
Seriály, dokumenty a podcasty o skutečných zločinech přitahují stále více diváků. Někdy až natolik, že se z pachatelů stávají předměty obdivu a některé by bylo možné označit až za zvrácené popkulturní ikony. Příběh japonského vraha a kanibala Isseie Sagawy však představuje ještě extrémnější případ lidské fascinace temnotou a násilím. Jak je možné, že se muž, který se přiznal k tak bestiálnímu činu, mohl nadále volně procházet po ulicích Japonska a ještě ze své slávy vydělávat?
Temné myšlenky měl už jako dítě
Issei Sagawa se narodil v roce 1949 do zámožné rodiny v Japonsku. Kvůli předčasnému narození trpěl v dětství několika zdravotními problémy a v dospělosti měřil pouhých 145 centimetrů. Byl popisován jako tichý a introvertní chlapec se zájmem o literaturu. Jak tomu ale u podobných příběhů často bývá, již od útlého věku bylo jasné, že něco není v pořádku. Myšlenky na kanibalismus poprvé zaregistroval, když si v první třídě prohlížel stehna spolužáků ve škole. Postupem času začal pravidelně fantazírovat o konzumaci ženských těl, především vysokých a plavovlasých Evropanek. Tyto představy se poprvé pokusil naplnit ve svých 24 letech, kdy sledoval ženu původem z Německa až k jejímu bytu, kde spala.
Podle svých slov ji neplánoval zabít, jen si odříznout kus masa, který by mohl sníst. Žena se však naštěstí probudila a Sagawa utekl. Byl obviněn z pokusu o znásilnění, to se však údajně rychle zametlo pod koberec díky finančním prostředkům jeho otce. O svém skutečném záměru tehdy Sagawa neřekl nikomu ani slovo.
O čtyři roky později se rozhodl přestěhovat do Francie, aby zde získal doktorát z literatury na prestižní Sorbonně. Později se přiznal, že si v tu dobu do svého bytu téměř každou noc vodil prostitutky, které chtěl zastřelit, ale nikdy k tomu nenašel odvahu. Vše se však změnilo 11. června roku 1981, kdy si Sagawa pozval domů svou nizozemskou spolužačku Renée Hartevelt, která souhlasila s tím, že mu pomůže s překladem německé poezie. Nebohá dívka nemohla tušit, že se jí zdánlivě obyčejná pomoc se školním úkolem stane osudnou.
Dva dny hororu
Když Renée začala poezii nahlas číst, přiblížil se k ní zezadu se zbraní v ruce. Střelil ji do krku, po čemž ze šoku na chvíli omdlel. Když se probral, uvědomil si, co udělal, a chtěl zavolat policii. Potom si ale řekl, že na tento moment čekal celý svůj život. To, co s tělem dělal, později barvitě líčil v různých rozhovorech. Své hrozivé činy také postupně dokumentoval v podobě fotografií. Nejdříve tělo zneužil, potom se do něho pokusil zakousnout. To se mu však nedařilo, takže si jel koupit řeznický nůž. Části těla postupně konzumoval, některé jedl syrové, jiné uvařil. Po dvou dnech tohoto zrůdného procesu se rozhodl zbylé části těla, které se již začaly rozkládat, uložit do dvou velkých kufrů a zahodit do nedalekého jezera.
Malý Japonec se dvěma obrovskými kufry však budil při cestě k jezeru značnou pozornost. Když potom navíc z jednoho z kufrů začala vytékat krev, zděšení kolemjdoucí rychle zavolali policii. Soudní proces trval dva roky a Sagawu při něm zastupoval kvalitní obhájce placený z prostředků jeho otce. Nakonec byl uznán duševně nemocným a poslán do psychiatrické léčebny na dobu neurčitou.
Zpátky na svobodě
Tím však tento příběh bohužel nekončí. Po více než třech letech se francouzské úřady rozhodly Sagawu deportovat zpátky do Japonska. Tam ho lékaři uznali příčetným, jeho bestiální útok přičítali pouhé sexuální perverzi. Francie však odmítla Japonsku vydat soudní dokumenty, jelikož byl případ již uzavřen. Japonské úřady tak Sagawu nemohly legálně zadržet ani soudit. To vedlo k tomu, že se v roce 1986 mohl tento vrah a kanibal sám odhlásit z psychiatrické léčebny a vyjít do japonských ulic jako svobodný člověk.
Zatímco zavražděná dívka a její rodina nikdy nedosáhly spravedlnosti, Sagawa se stal v japonské společnosti zvrácenou celebritou a ze své slávy profitoval dalších třicet let. Napsal celkem dvacet knih, z nichž jedna se stala bestsellerem, kterého se prodalo více než 200 tisíc výtisků. O svém zločinu přednášel na univerzitách a poskytoval mnoho rozhovorů. Psal také gastronomické recenze pro japonský časopis Spa, fotil nahé modelky a maloval akty. Aby toho nebylo málo, zahrál si i v pornografickém snímku, který se jeho zrůdným zločinem inspiroval.
Chtěl by to udělat znovu?
Přestože není známo, že by někdy spáchal další vraždu, temné choutky ho nikdy zcela nepřešly. „Má touha sníst člověka se stává velice intenzivní okolo června, kdy ženy začínají nosit méně oblečení a ukazovat více kůže,“ řekl Sagawa v jednom z rozhovorů pro magazín VICE a pokračoval: „Zrovna dnes jsem cestou na nádraží viděl dívku s opravdu pěkným pozadím. Když takové věci vidím, myslím na to, že bych chtěl znovu někoho sníst předtím, než zemřu.“
Sagawa si však své slávy neužíval navždy. Okolí se ho začalo postupně stranit a později v životě měl problém s hledáním práce. Jednou se málem stal učitelem francouzské jazykové školy, protože ředitel ocenil jeho odvahu používat své skutečné jméno. Zaměstnanci však z očividných důvodů protestovali a nakonec k tomu nedošlo. Sagawa se v jednom z rozhovorů nechal slyšet, že muset si hledat práci jako známý vrah a kanibal je „příšerný trest“.
Příběh jednoho z nejznámějších kanibalů na světě skončil v roce 2022, kdy Sagawa ve svých 73 letech zemřel v nemocnici na zápal plic. Ve srovnání s jinými kriminálními případy je až s podivem, že se do své smrti nedopustil žádného dalšího zločinu. Jeho příběh ukazuje nejen to, jak temná může být lidská duše, ale také absolutní selhání systému, které dovolilo, aby člověk schopný takového činu mohl svobodně chodit mezi ostatními lidmi.
Zdroje:
