Zastřelený čuník nebo uříznuté ucho: Bizarní spory, které málem (i doopravdy) rozpoutaly válku

Naše dějiny jsou prošpikované nejrůznějšími konflikty. Když jsou vztahy mezi dvěma stranami dostatečně dlouho napjaté, někdy stačí pouhá maličkost, aby vše nabralo znepokojivé obrátky. Tahle poslední kapka přitom může být vskutku bizarní a zdánlivě nesmyslná. Jako třeba takový zastřelený čuník.

Když v roce 1846 podepsaly Spojené státy a Velká Británie takzvanou Oregonskou úmluvu, měly být hranice s dnešní Kanadou jasně dané. Ukázalo se však, že znění smlouvy nebylo úplně jednoznačné. Sporným územím se stal mimo jiné ostrov San Juan, na který si činili nárok britští i američtí osadníci. A právě mezi nimi vznikl sousedský spor, který málem přerostl v ozbrojený konflikt mezi oběma mocnostmi.

Bylo 15. června roku 1859, když americký farmář Lyman Cutlar spatřil vypasené prase, jak spokojeně ryje v jeho záhonu s bramborami. Už několikrát se ho odtamtud pokusil odehnat, tentokrát mu však došla trpělivost. Vzal si z domu zbraň a nezvaného návštěvníka jednou ranou zastřelil. Nebylo to však ledajaké prase. Patřilo britskému zemědělci Charlesi Griffinovi, který ze ztráty vepříka příliš nadšený nebyl.

Cutlar se snažil spor urovnat a nabídl Griffinovi, že mu za zastřeleného vepře zaplatí deset dolarů. Brit však požadoval rovnou stovku. To Američan razantně odmítl. Prase bylo ostatně na jeho pozemku, proč by za něj měl platit? Když mu pak britské úřady pohrozily zatčením, místní američtí osadníci se obrátili na armádu.

Situace se rychle vyostřila. V srpnu už proti sobě stálo pět válečných lodí Britského královského námořnictva se sedmdesáti děly a více než dvěma tisíci muži na palubách a americký oddíl čítající téměř pět set mužů a čtrnáct děl. Nikdo se však neměl k akci. Obě strany si uvědomily, že vést válku kvůli mrtvému praseti nikdo nechce, a nakonec své vojáky stáhly. Jedinou obětí celého konfliktu se tak stal onen nebohý čuník. Ostrov později definitivně připadl Spojeným státům.

Hlavním hrdinou dalšího příběhu není prase, ale obyčejné vědro. Nacházíme se v roce 1325. Itálie tehdy nebyla jednotná, jak ji známe dnes, ale rozdrobená na řadu městských států. Ty mezi sebou vedly různé rozepře a nejinak tomu bylo i mezi městy Boloňa a Modena. Jejich vztahy byly mimořádně vyhrocené. Zatímco Boloňa podporovala tehdejšího papeže Jana XXII., Modena byla na straně jeho odpůrce, vévody Ludvíka IV. Bavora. Bylo jen otázkou času, kdy napětí přeroste ve vážnější konflikt.

Legenda praví, že za hradby Boloně onoho roku proniklo několik modenských vojáků. Když u studny spatřili vědro, z neznámého důvodu se jej rozhodli ukrást a vítězoslavně ho vystavit ve svém městě. Boloňští se to však dozvěděli a požadovali, aby Modena vědro vrátila. Když odmítla, rozhodla se zostuzená Boloňa vyhlásit zlodějům válku.

Pro Modenu to měla být rychlá porážka. Zatímco Boloňa shromáždila více než 32 tisíc vojáků, její armáda čítala pouhých 7 tisíc mužů. Modenští však na své straně měli zkušené německé vojáky a mnohem lepší organizaci. V bitvě u Zappolina tak boloňskou armádu rozprášili během pouhých dvou hodin.

Někteří historici tvrdí, že ke krádeži vědra došlo až po drtivé porážce Boloně. Ať už ale stálo na začátku nebo na konci této války, Boloňa ho už nikdy nedostala zpět. Modenští ho vystavili ve zvonici své katedrály, aby Boloňanům navždy připomínalo jejich potupnou porážku. Jeho replika tam visí dodnes.

Kapitán Robert Jenkins je muž, který dal jméno válce mezi Velkou Británií a Španělskem, a pak z pramenů navždy zmizel. Vše začalo roku 1731. Britové tehdy měli výsadní právo do španělských kolonií v Americe dovážet otroky i omezené množství zboží. Španělská pobřežní stráž se však k britským přepravcům nechovala zrovna mile. Když Jenkinse obvinili, že má na lodi kontraband, rozhodli se ho donutit k přiznání tím, že mu uřízli ucho. Nikdo z přítomných tehdy nemohl vědět, že se tato část lidského těla nakonec stane záminkou pro vyhlášení války.

Trvalo dlouhá léta, než Jenkinsovu uchu někdo znovu věnoval pozornost. Stalo se tak až roku 1738. Tehdy kapitán svůj příběh vylíčil před Dolní sněmovnou britského parlamentu. Na důkaz, že mluví pravdu, údajně přinesl i ono uříznuté ucho, které si po celou dobu uchovával.

Vztahy se Španělskem byly v té době vypjaté. Britům se nezamlouval španělský obchodní monopol ve velké části Západní Indie a navíc si chtěli udržet svoje výsadní právo na dovoz otroků do Ameriky. Nemluvě o tom, že s těmi hranicemi Floridy by se také mělo něco udělat. Jenkinsův příběh jim tak přišel více než vhod.

Ze začátku Britové slavili úspěch. V roce 1739 obsadili španělskou pevnost Portobelo. Další útoky na španělské kolonie už ale tak slavné nebyly a Španělům se mnohé z nich podařilo odrazit. Nakonec se konflikt stal součástí takzvaných válek o rakouské dědictví. V té době už měly obě strany na kontě tisíce obětí. Boje skončily až roku 1748, kdy se všechna území vrátila původním vlastníkům.

Vztahy mezi Řeckem a Bulharskem byly po první světové válce a rozpadu Osmanské říše na bodu mrazu. Jedním z hlavních problémů byl spor o území Makedonie, na které si obě země činily nárok. V takové chvíli stačí pouhá maličkost nebo nedorozumění, aby se situace nebezpečně vyhrotila. A právě to se podle tehdejších zpráv mělo stát 18. října roku 1925.

Psy totiž lidské spory ani v nejmenším nezajímají. Věrnému společníkovi jednoho z řeckých vojáků proto vůbec nevadilo, že právě překročil nějaké hranice. Komu to však vadilo, byli Bulhaři, protože v patách zatoulanému psovi běžel i onen řecký voják. Neváhali a na místě ho zastřelili. Řekové však předložili jinou verzi. Hranice prý překročili Bulhaři a zaútočili na jejich pohraniční stráž.

Bulharsko se snažilo vysvětlit, že došlo k nedorozumění a vyjádřilo nad celou situací lítost. Řekové však požadovali potrestání viníků, oficiální omluvu a odškodnění. Když se jim ničeho z toho nedostalo, překročili hranice a obsadili oblast kolem bulharského města Petrič.

Válka trvala pouhých deset dní, vyžádala si však 50 životů na bulharské straně a 121 na řecké. Ukončil ji až zásah Společnosti národů, která nařídila okamžité příměří a stažení řeckých vojsk. Řecko nakonec souhlasilo, že Bulharsku vyplatí odškodné ve výši 45 tisíc liber. Jak dopadl pes, který měl celý konflikt začít, není jasné. Pravděpodobně však zemřel spolu se svým pánem.

Bylo 18. srpna 1976, tedy období studené války. Karibská krize byla zažehnána, nyní však hrozilo, že se na Korejském poloostrově rozhoří nový konflikt. Nad světem znovu visela hrozba třetí války – a důvod? Jeden ohromný topol. Tento 28 metrů vysoký krasavec s kmenem o průměru skoro 1,5 metru totiž rostl v demilitarizované zóně mezi Severní a Jižní Koreou. A protože to nebyl žádný drobeček, jeho větve americkým a jihokorejským vojákům na nejstřeženější hranici světa poněkud zakrývaly výhled mezi kontrolním a pozorovacím stanovištěm.

Nabízelo se jednoduché řešení. K topolu vyrazilo pět jihokorejských dělníků a armádní doprovod, kterému veleli tři důstojníci, s cílem větve ořezat. Vše sledovaly severokorejské stráže v čele s nadporučíkem Pak Čchulem. Po čtvrt hodině nečinného pozorování se však nadporučík rozhodl zakročit. Nařídil jim, aby okamžitě přestali, protože si náhle vzpomněl, že mohutný topol „osobně vysadil Kim Ir-sen a roste pod jeho ochranou“. Když mu nikdo nevěnoval pozornost, rozhodli se severokorejští vojáci vzít věci do vlastních rukou.

Útok to byl rychlý a nesmírně brutální. Severokorejci se zmocnili seker a jejich tupou stranou ubili kapitána Arthura Bonifase. Poručíka Marka Barretta zatáhli za nízkou zídku. Vřavu nakonec rozehnalo nákladní auto, poručíka Barretta se však podařilo zachránit až za hodinu a půl. Severokorejci ho po celou dobu mučili. Než ho stihli převézt do nemocnice, zemřel.

Ale co teď? Takový útok nemohl zůstat bez odezvy. Jenže jak odpovědět, aniž by se situace vymkla kontrole a přerostla v otevřenou válku? Na stole byly nejrůznější návrhy, nakonec však zvítězil ten nejjednodušší. Strom zkrátka musí padnout.

A že ho porazili s plnou parádou. Ke stromu přijelo 23 armádních vozidel, ze kterých vyskákalo 160 vojáků s motorovými pilami. Operaci, kterou podle dřevorubce z americké lidové slovesnosti pojmenovali Paul Bunyan, asistovaly 2 třicetičlenné čety vyzbrojené pistolemi a násadami od sekyr, 64 mužů ze speciálních jihokorejských jednotek s puškami, granátomety a výbušninami, desítky stíhaček a helikoptér, posila 12 tisíc mužů přivolaná ze zámoří, dělostřelectvo, pěchota i letadlová loď Midway.

Severokorejci jen ohromeně sledovali, jak mohutný topol postupně mizí. Nakonec se vyjádřil samotný Kim Ir-sen, že by „obě strany měly vyvinout snahy, aby se takové incidenty v budoucnu neopakovaly“. Strom se tak naštěstí stal poslední obětí celého konfliktu.

Zdroje:

Válka o prase (Pig War): allthatsinteresting.com, en.wikipedia.org, stoplusjednicka.cz

Válka o vědro (War of the Bucket): allthatsinteresting.com, stoplusjednicka.cz

Válka o Jenkinsovo ucho (War of Jenkins’ Ear): allthatsinteresting.com, cs.wikipedia.org

Válka o zatoulaného psa (War of the Stray Dog): idnes.cz, en.wikipedia.org, zoom.iprima.cz

Incident s topolem (Poplar Tree Incident): irozhlas.cz, bbc.com