Článek
Zinaida Portnova, které nikdo neřekl jinak než Zina, měla v roce 1941 teprve patnáct let. Nebyla to však žádná křehká dívka. Narodila se v Leningradu a byla zvyklá na drsné podmínky a tvrdou práci. Nijak si tedy nestěžovala, když ji rodiče poslali na prázdniny za babičkou, aby jí pomohla v jejím domě u běloruského Vitebsku. Nikdo z rodiny nemohl tušit, že jen pár týdnů po dívčině příjezdu vtrhnou do oblasti nacistická vojska, která klidné místo během chvíle promění v dějiště hrůz.
Drancování a násilí se nevyhnulo ani domu Zininy babičky. Nacisté jim sebrali cennosti i dobytek a když se postarší žena bránila, surově ji zbili. Mladé Zině nezbývalo nic jiného než všemu bezmocně přihlížet. Zapřísahala se však, že se jednou nacistům za to, co udělali, krutě pomstí. Svému slovu dostála překvapivě brzy. V následujících měsících se z dívky, která teprve nedávno dokončila základní školu, stala jedna z nejodvážnějších odbojářek, kterou později označovali jako „armádu jedné ženy“.
Více než sto nacistů
Patnáctiletá Zina se rozhodla přidat k tajné odbojové organizaci v běloruském Obolu s příznačným názvem Mladí mstitelé. Svůj odpor začala roznášením sovětských propagačních letáčků, ukrýváním zbraní pro sovětské vojáky a sledováním pohybu okupačních vojsk. Brzy se však naučila zdatně zacházet se zbraněmi i výbušninami a zúčastnila se několika sabotáží v místní elektrárně, cihelně i čerpací stanici. Útoky Mladých mstitelů, na kterých se podílela, podle odhadů zabily více než sto nacistů. Tím však Zina nehodlala skončit. Když dostala práci jako pomocnice v kuchyni, kde připravovala jídlo německým vojákům, začal se jí v hlavě rodit nový odvážný plán.
Ilustrace na obálce znázorňující Zinaidu Portnovu.
Když si jednou okupanti jako obvykle pochutnávali na jídle, které jim naservírovala, nemohli tušit, že je v něm jed na krysy. Brzy byla vyřazena velká část posádky, mnozí skončili v nemocnici a někteří byli mrtví. Nacistům však celá záležitost připadala více než podezřelá a rychle si na Zinu, jako na jednu z hlavních podezřelých, došlápli. Když se jí vyptávali, vše popřela. Poručili jí tedy, aby jídlo ochutnala, když je podle ní naprosto bezpečné. Zina si s chladným výrazem ve tváři vzala lžíci a spolkla několik soust. Když ani po chvíli nejevila žádné příznaky otravy, zmatení nacisté ji pustili zpátky k babičce. Přestože po návratu domů silně zvracela a sužovaly ji křeče, nakonec se z otravy zotavila. Věděla však, že v Obolu už zůstat nemůže.
Poslední akce
Zině se podařilo uprchnout a brzy se přidala k partyzánské jednotce pojmenované po sovětském maršálovi Klimentu Vorošilovovi. Prošla zde náročným výcvikem a zapojila se do ozbrojených útoků na německé hlídky. V dopise, který poslala svým rodičům do obleženého Leningradu, napsala: „Mami, jsme teď v partyzánském oddílu. Společně s tebou porazíme nacistické okupanty.“ Velitel oddílu ji však nakonec poslal zpět do Obolu, aby zjistila, proč Mladí mstitelé přestali provádět sabotáže. V té době nemohla tušit, že její bývalá organizace byla odhalena a mnozí její přátelé jsou již mrtví.
Bylo to, jako by nakráčela přímo do rozevřené pasti. Nacisté ji zajali a odvezli k výslechu. Zina věděla, že musí něco rychle podniknout, jinak z místnosti už nevyjde živá. Německý policista, který ji vyslýchal, hrozil, že ji zastřelí. Když potom naštvaně hodil pistoli na stůl, věděla, že má jedinečnou příležitost. Popadla zbraň a jednou ranou ho zastřelila. Když vyběhla z místnosti, zabila ještě další dva příslušníky gestapa. V dalším popisu událostí se zdroje rozcházejí. Některé uvádějí, že Zinu zajali, když jí selhala pistole při pokusu zastřelit strážného u východu. Jiné popisují, že utekla do lesa, kde ji nacisté dopadli poté, co ji střelili do nohy. V každém případě se její útěk bohužel nezdařil a to pro Zinu znamenalo pomalý konec.
Při výslechu byla brutálně mučena, odmítla však říct jediné slovo. Oslepili ji a surově zbili. Poté ji odvezli do lesa, kde ji 15. ledna 1944 chladnokrevně zastřelili. Bylo to pouhý měsíc před jejími osmnáctými narozeninami.
Přestože se Zina nikdy nedožila dospělosti, během několika málo let se nesmazatelně zapsala do dějin sovětského odboje. V roce 1958 jí byl posmrtně udělen titul Hrdinka Sovětského svazu a byla vyznamenána Leninovým řádem. Její památku dodnes připomínají pomníky a pamětní desky v ruských i běloruských městech.
Po válce se její příběh bohužel stal součástí sovětského kultu válečných hrdinů, to však nijak nesnižuje fakt, že byla neuvěřitelně statečnou mladou dívkou, která si prošla peklem. Ve věku, kdy většina lidí řeší školu, první lásky a plány do budoucna, se rozhodla postavit nacistické okupaci, přestože věděla, co jí za to hrozí.
Zdroje:
