Článek
Přáním iniciátorů oslav bylo vyvolat alespoň iluzi, že příchod měsíce máje se dotýká také jejich nemocných duší a vyčerpaných těl.
„Máj, jaro, lásky čas, touhy a přání, a hlavně teplé sluníčko po prokleté zimě s 35º mrazu, to všecko jsou důvody, abychom vítali máj,“ nechal se slyšet František Kadlec.
Všichni spolupracovníci se s nadšením, jehož v těch strašlivých podmínkách byli schopni, vrhli do práce. Po úspěchu předchozího večírku se obyvatelé Faltusovy světnice májového nemohli dočkat. Stále se dotazovali, zda-li skutečně proběhne a pokud ano, tak kde a kdy. Zejména starší muži, o nichž organizátoři mnohdy ani nepředpokládali, že by o takové události jevili zájem.
Nadešel dlouho očekávaný okamžik
Obrovský úspěch měl Störzův májový fejeton, který se, bohužel, nezachoval. I přednesené básně u publika zabodovaly. Absolutnímu vítězství se však těšil Lyrický valčík. Dopomohl k němu František Süss zpěvem a recitací vložky, „vlévající do srdcí zmučených lidí naději, že slunce zase pro nás bude svítit i květy opět pro nás pokvetou, zbudou jen vzpomínky na ta muka a na tu zemi prokletou“.
Diváci byli číslem nadšeni natolik, že se valčík musel třikrát opakovat. Líbilo se především to, že v srdci nacismu si vězni dovolili proklínat Hitlerovu říši nahlas. Pokud by se o tom dozvěděl kdokoliv z „vrchnosti“, krutý trest by účinkující i posluchače neminul. Poměry ve světnici však v té doby už byly výrazně lepší, takže v tomto ohledu si všichni mezi sebou věřili.
Večírek, který se konal 2. května 1942, byl snad nejzdařilejší ze všech, které se později v Dachau pořádaly. Celkový dojem, který si přítomní odnesli, se odrazil v jejich chování. Pozvedl morálku. Neurvalost, hrubost mizely. Vězni, kteří se ho zúčastnili, se těšili na den, kdy si valčík zatančí doma jako svobodní lidé. S touto nadějí vystačili dlouho.
Odpovědnost za čest národa nese každý jednotlivec
Tajné prvomájové oslavy se pozitivně odrazily v chování Čechů v následujících měsících. Nic na tom nezměnil fakt, že v roce 1942 mnozí museli opustit desátý blok, přestěhovat se na dvanáctku a nedlouho poté na blok č. 20. Zde se setkávají s novými lidmi, Čechy i Poláky, „kteří neznají náš zušlechtěný způsob života. Je tedy nutno začít znova, konsolidovat poměry na štubách“, konstatoval Emanuel Faltus a odhodlal se ke kroku v lágru nevídanému. Veřejně promluvil ke všem obyvatelům druhé štuby dvacátého bloku. Rukopis nazvaný Úkoly politických vězňů se mu podařilo uchránit.
„… Krví a slzami je zbrocena naše zem. … lidstvo se nachází v bouři dějin. … dějiny, historie bude jednou psáti do svých pergamenů, co a jak bylo, jak se který národ v této době osvědčil a jak se choval. Každý uvědomělý člověk ví, co je jeho povinností, jedná-li se o čest a existenci jeho národa. I političtí vězňové mají své povinnosti. Zvláště pak my, kteří žijeme zde v Dachau. … Dachau je i jako vězení mezinárodní forum, kde se stýká mnoho národností. I když se nám to zdá nemožné, přece jen se zde ukazují charaktery lidí v plné nahotě. V cizině vždycky posuzují podle jednotlivce celý národ. To samé i zde. Provede-li něco ošklivého jeden Čech ku př. Polákům, řeknou Poláci, že všichni Češi jsou špatní a naopak. A proto tuto odpovědnost za čest národa zde nese každý jednotlivec sám. … Poznává-li nás zde tolik jiných národností, je samozřejmé, že se svět doví po válce, kdo to jsou Češi a jak se chovali. To zavazuje!
Stěžuje-li si mladá generace na své tatíky, že to a ono dělali špatně a celkem možno říci právem, musí si jasně uvědomit, že pomalu přichází doba, kdy tito mladí se stanou tatíky nové generace, před kterou ponesou plnou odpovědnost za svoje činy. A právě v této pohnuté době, kdy záleží na každém sebemenším kroku, je každá lehkomyslnost hříchem a zkázou. Chceme žít a pracovat! Chceme svobodu a mír! Na naší generaci bude záviset zabezpečení svobody a míru našeho národa v budoucnosti. … Zárukou naší svobody v budoucnosti je pouze spojení Slovanů. Příslušníci téměř všech slovanských národů jsou zde. Naším úkolem je – už zde pracovati a vytvářeti základnu šťastné budoucnosti za spolupráce všech Slovanů. … Podaří-li se alespoň některým z nás tento úkol splnit, budeme moci s klidným svědomím říci, že úsek, který jsme my jako vězňové hájili, jsme uhájili čestně a těm drahým doma budeme moci hrdě pohledět do očí.“
Tato slova s přesahem do současnosti, Emanuel Faltus spoluvězňům přednesl 8. února 1943.
Zdroj: Almanach Dachau Kytice událostí a vzpomínek…, v roce 1946 vydal Svaz osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu
