Článek
Proti své vůli se ženy a dívky dostaly do koncentračního tábora Osvětim-Březinka. Mnohé z něj odešly komínem. Jejich černé slzy, proměněné v saze, padaly z nebe.
„Smíříš se s tím, že jiným září z nebe hvězdy zlaté. Smíříš se s tím, že Ty svou musíš nosit na kabátě…/Až Ti zítra sedne na nos saze, Nezpívej tu píseň o odvaze./Až Ti zítra sedne na nos saze, tak to budu já…“
Procházela jsem výstavou koláží košického výtvarníka Dušana Scholtze a v duchu slyšela píseň Jiřího Březíka. Ve Vihorlatském muzeu v Humenném, na východě Slovenska, byla 9. září 2025 zpřístupněna výstava Different trains / Feldův vlak. Scholtzův několikatý cyklus, inspirovaný hudebním dílem Steva Reicha: Different trains a osobním příběhem významného košického malíře Ľudovíta Felda. Památník Osvětim učinil výjimku a ze svých sbírek zapůjčil několik originálů, pocházejících z tohoto koncentračního tábora, z tzv. Kanady. Do ní vězni odnášeli všechno, co si lidé na cestu do lágru vzali s sebou. Za to se jí dostalo ironického označení: nejlépe vybavený obchodní dům v Evropě. Zde „pracovala“ i Humenčanka Helena Citronová, jedna z 999 dívek a mladých žen z východního Slovenska, které se v roce 1942 ocitly v 1. transportu do tohoto lágru.
Zlověstná realita vlaků smrti
„Myšlenky si často zapisuji do deníků, sbírám různé lístky, účtenky, noviny, staré papíry, dokumenty, které si ukládám. Nashromážděný materiál mi později slouží jako základ k tvorbě koláží,“ svěřil se návštěvníkům během vernisáže Dušan Scholtz.
„Kdysi v rozhovoru uvedl, že si jednou náhodou orazítkoval jednu stranu deníku a vytvořil z ní vagony. Léta tento nápad nerozvíjel. Musel dozrát ten pravý čas. Rozšířením základní myšlenky došel k tvorbě soustavy vlaků, do nichž usazoval lidi. Výtvarný koncept postupně přerůstal do prostorového vyjádření. Teprve na podnět skladby Steva Reicha, jehož hudba a obsah imitovaly válečný vlak – vlak smrti, když si skladatel uvědomil, jak zlověstnou realitu tyto vlaky a dobytčí vagony představovaly, Scholtz hudební impulz zhmotnil do koláží. Samotná skladba, její tóny, evokují silný kontrast mezi obyčejným luxusním životem a vlaky, směřujícími do neznáma, s hudebním spojením útržků zvuků vydávaných lidmi, odvážených do Osvětimi,“ přiblížila Scholtzovu tvorbu Mária Mišková, kurátorka výstavy a současně autorka námětu a garantka projektu Na život (L’chaim!). Ten v Humenném oživil vzpomínky na obyvatele, jejichž životy navždy poznačil holocaust a současně nabídl prostor k dialogu mezi minulostí a mladou generací.
Koláž vlaku.
Strohý řád v protikladu k lidským emocím
Different trains Dušana Scholtze tvoří série koláží, jejichž základem jsou razítka coby symboly byrokracie, zdánlivě strohého řádu v protikladu k emocím lidí a jejich utrpení.
Autor koláží vystudoval Fotografii v SOU služeb. Výtvarný zájem se u něj projevil už v dětství, kdy překresloval knihu po dědečkovi Dějiny národa Českého a Slovenského z roku 1912. Překreslené postavy si vystřihoval, hrál si s nimi. V úvodní řeči Mária Mišková zmínila, že zpočátku šlo u Scholtze o kreativní hru. Postupně do ní vkládal své vlastní hodnotové nastavení. Ve Vihorlatském muzeu se představuje tvorbou s vážným obsahem. Tragiku vnímáme jako autorovu reflexi na temné období minulosti. Deportace, holocaust, zmařené životy milionů lidí, z nich šest milionů představovali Židé. Tvorba Dušana Scholtze nabízí esteticky působivý vizuální jazyk, který pozorného člověka nemůže nechat lhostejným. Současně je hloubkovou sondou do historické paměti, výzvou k zodpovědnosti v našem konání, která přesahuje hranice času.
Ľudovít Feld– Mengeleho osobní malíř
Narodil se v početné židovské rodině. V osmi letech v důsledku poruchy hypofýzy přestal růst. V letech 1921-1925 navštěvoval školu Eugena Króna. Následovalo osmileté studium grafiky na akademii v Budapešti. Na živobytí si vydělával kreslením portrétů, malebných košických ulic, dvorů, zákoutí. Otevřel si soukromou výtvarnou školu. Když začaly deportace, bývalá žákyně ho nezařadila do seznamu. Feld však chtěl zůstat se svou rodinou. Sbalil si potřeby na kreslení a přihlásil se dobrovolně. V Osvětimi mu kromě bratra a sestry, kteří přežili v úkrytu, zahynulo 19 příbuzných. Jeho s číslem A 7740 zařadili do baráku s dětmi. Když Mengele odhalil Feldův talent, stal se jeho osobním malířem, dokumentujícím doktorovy pokusy na dvojčatech a hendikepovaných, ale také portrétistou jeho a dalších důstojníků. Večer mu kresby vždy sebrali. Nikdy se nenašly. Ale ani to Felda neuchránilo před každodenními experimenty. V jeho skupině bylo 108 dvojčat a 10 trpaslíků. Dostávali spoustu injekcí téměř do všech orgánů, podávali jim léky, odebírali obrovské množství vzorků krve.
Ľudovít Feld.
Feld – zachránce dětí
Když koncem války Němci začali zabíjet svědky svých zvěrstev, Feld zachránil 15 dětí. Deset dní a nocí se všichni ukrývali pod nejspodnějšími pryčnami baráku. V příšerné zimě. Bez jídla a vody vydrželi. Osvobození se dočkali. Po válce se Feld vrátil do Košic. Znovu si otevřel soukromou školu, v níž vychoval mnoho výtvarných osobností Košic. Například Arpáda Račka, Alexandra Eckerdta, Jozefa Haščáka, Júlia Hegyesiho. Každý šábesový večer zapaloval svíčky a chodil se modlit do synagogy. Postupně jej začaly trápit bolesti kloubů, slepl. Zemřel 18. května 1991.
Zdroj: Slávni košickí rodáci: Drobný muž so srdcom obra - Ľudovít Feld alias Lajoš báči | Košice Online (na obrázku na této stránce je Ľudovít Feld těsně po osvobození Osvětimi, v první řadě, první zleva, v brýlích, / Archív Múzea v Osvienčime); JIŘÍ BŘEZÍK - AŽ TI ZÍTRA SEDNE NA NOS SAZE (officiální textové video); Jana Vrzalová, Láska v Osvětimi, nakladatelství Epocha, 2025
