Článek
Typické figurky v lágru představovali dva čeští vězni, smíškové - Tonda Bartůněk a Heřman Tausik. (Bartůněk Antonín - letec, mechanik, Praha XVI, Šeříkova ul.; Heřman Tausik – řed. novinář. „Praga“ Chodov č. 391, p. Spořilov)
Tausik byl kapitola sama pro sebe. Věčný kliďas a přísný kritik ke všemu, co bylo německé. A také „největší sabotér, jakého jsem za celou éru v lágru poznal“, zanechal po válce písemnou vzpomínku Antonín Bartůněk:
Jednou odpoledne, když bylo všechno, co mělo ruce a nohy, v práci, přišel ke mně Heřman a povídá: „Pojď, půjdeme mrknout na ty co pracují, aby říše neupadla!“ Šli jsme! Přijdeme k prádelně a z rohu na nás vyrazí esák! Já mrkl na Tausika, Tausik na mne a jen mezi zuby zašeptal „neboj se!“.
Přijdeme k esesákovi a ten samozřejmě na nás, kam jdem! Heřman i já čepici dolů a Heřman začal: „Já poslušně hlásím, jsem hilfsšraibr z izolír bloku a tady ten je „trotl“, jdu s ním do efektkamery, jestli pozná svoje věci.“
Esák se nafoukl, změřil si mne od hlavy až k patě a zařval:
„Bist du Póle, oder Čeche?“
Načež já: „Nein, ich bin Deutsch!“ Heřman ihned do toho: „Jak jsem řekl, pane scharführer, úplný hovado! Jdeme!“
Nemohl jsem leknutím ani vydechnout, až za rohem jsem řekl: „Heřmane, co kdyby ten chlap to pochopil, co jsi řekl; dovedeš si představit, jak by to tady s náma vymet?“
Na to Heřman s jeho pověstným klidem: „Já tě něco řeknu, ten chlap je tak blbej, že to nechápe a na tebe, když se podívám, tak tě řeknu, že se nemusíš ani nijak přetvařovat a vypadáš jako stoprocentní blbec!“
Bartůněk, jak po válce napsal jiný vězeň, Emanuel Faltus (úředník, Praha VII, U Smaltovny 19), „se stal známým a populárním Čechem v Dachau pro své veselé mimické výstupy“. Měl dobrý postřeh a výborně napodoboval. Zesměšňoval např. „veřejně ošklivé zvyky vězňů“, když znázorňoval, jak se někteří myjí, chovají na záchodě, což hodně přispělo ke zlepšení čistoty a hygieny v lágru. Nikdy nikoho nezarmoutil, uměl rozveselit.
Nejlépe se mu však povedl veřejný výstup na jaře 1943, jehož se zúčastnili i esesáci.
„Tonda tehdy znázorňoval státníky a diplomaty různých národů… Naučil se několik frází vystihl charakteristiku každého jazyka neuvěřitelně dokonale. Představoval francouzského řečníka … anglického s doutníkem v ústech a nakonec německého (Hitlera). Všichni jsme se váleli smíchy a nejvíc se smáli SS-mani v první řadě. … nepochopili - nebo nechtěli pochopit?“
Antonín Bartůněk (Almanach Dachau, 1946)
Burianovy večery pro obveselení
Lidskost v pekle zvaném Dachau si vězni snažili zachovat za každou cenu. Sloužila k tomu i kulturní představení. Antonín Bartůněk zavzpomínal na příhodu s E. F. Burianem.
Když v roce 1942 ležel na revíru - „na Tbc štacion“ jako pacient, pro obveselení druhých chudáků, kteří věděli, že zemřou, organizoval tzv. večery pro obveselení. Dověděl se o tom kápo revíru Heiden zvaný Nero a žádal, aby je Bartůněk zajišťoval v celém revíru. Ten využil příležitosti a zmínil, že ve „štráfce“– trestním bloku, je známý český kumštýř E. F. Burian a toho kdyby měl k dispozici, pak můžou pořádati celou „Galla Revue“.
Heiden nelenil a vše zařídil. Burian dostal avízo, že má anginu a večer se má hlásit u „Arztmeldungu“. Tam u něj konstatovali horečku 39,5 stupňů. Než se Bartůněk nadál, leželi na jedné posteli.
„Emile, dostaneš bílý chleba, půl litru mléka a porci másla denně, musíš však tady dělat se mnou divadlo!“
Burian na to: „Člověče, za takové delikatesy vám budu dělat i štěnici na zdi!“
Slepili jsme, co se dalo a v neděli se již hrálo. Jeviště bylo na nemocničním pokoji a za jevištěm všichni nejtěžší pacienti, kteří umírali. Když jsme s Emilem lezli na jeviště, museli jsme lézti přes postele mnohého již mrtvého kamaráda. Tenkrát mně Emil do ucha zašeptal: „Tondo, toto je moje nejtěžší divadlo, které jsem kdy v životě hrál!“
A již na jevišti zpíval, aby Heiden – Nero se smál!!!
Zdroj: Almanach Dachau Kytice událostí a vzpomínek…, vydal Svaz osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu, 1946
