Článek
Komplikace přibývají. Ze Štěpánka se stává Novák
„Co bylo dál?“ zajímal se čtenář v reakci na článek věnovaný Ince Bernáškové, popisující, jak se na jaře 1940 vysmála gestapu a jak se Františku Štěpánkovi z nádraží podařilo uniknout gestapu.
V odboji nepřestala působit. Především cítila potřebu zachránit v textu zmíněného Františka Štěpánka. Chtěla ho z okupované vlasti dostat pryč co nejrychleji. Vnímala to jako svou morální povinnost. Ukrýval se v Kostelci, kde byl zatím v relativním bezpečí. Otázkou bylo, do kdy? Gestapo ho usilovně hledalo. Vztek, že jim utekl ze spárů, nepolevoval.
Inka pro něj získala papíry na jméno František Novák. Dokonce již měla i slovenské peníze, kterými ho hodlala vybavit. Měli s ním vyrazit ještě dva bývalí českoslovenští důstojníci. A tak Inka z Prahy jede znovu na Moravu. Kus cesty z Korytné je vede sama, aby jim později ukázala cestu, dala patřičné instrukce. Dál musejí pokračovat bez ní. Ji čekala cesta do Prahy. O několik dnů později, 18. května, do bezpečí převedla podplukovníka Lexu a jeho sedmnáctiletého syna Zdeňka.
Čím dál častěji se vynořují nové a nové komplikace. Lidí, kteří chtějí ven z protektorátu, přibývá. Sotva přešla jedna skupinka, je třeba chystat na cestu další. Inka si vypracovává plán přechodů. Musí se chovat jako voják, svým způsobem uvažovat jako náčelník generálního štábu, jinak by se jí situace vymkla z ruky. To by mohlo vést k tragickým důsledkům. Hlavní stan má nadále u Šotáků.
Fotografie z falešné protektorátní občanské legitimace vedené na jméno Vlasta Nováková.
Místo civilu kroj
Za dobu, co Inka převádí, získala řadu životně důležitých zkušeností a poučila se z nich. Uvědomuje si, že gestapo také nezahálí a že je nutno za každou cenu dodržet tvrdá konspirační pravidla. Obstará si tedy kroj v naději, že se jí pronásledovatelům podaří uniknout snáze. Uvědomuje si známou pravdu, že s krojem je to stejné jako se stejnokrojem. Bere tvář. Jakmile si člověk obleče civil, vypadá jinak. Stává se někým úplně jiným.
Začne tedy převádět v kroji. Třebaže ji gestapo cestou na Moravu sledovalo už z Prahy, jako zázrakem se jí z jeho hledáčku podařilo vyklouznout.
„Všimla jsem si jich hned na nádraží. Snažili se být tak nenápadní, až dosáhli opaku,“ smála se, když Apoleně Šotákové, překvapené, jak je vyšňořená, vyprávěla o své jízdě vlakem.
„Byli si tak jistí, že vystoupím v Brodu! Převezla jsem je. Když se vlak rozjížděl, vyhupla jsem z něj o zastávku dříve.“
K Šotákům do Korytné pokračovala pěšky.
V létě 1940 se rozhodla z konspiračních důvodů svůj vzhled razantně změnit. Vypravila se ke kadeřníkovi. Žádala vlasy obarvit načerno. Řasy a obočí také. S novým účesem, zamířila do optiky a koupila si brýle s tmavými obroučkami. Co do vizáže se z ní stala jiná žena. V ilegální práci pokračovala až do svého zatčení 21. září 1940.
Zdroj: Archiv Památníku Terezín A 10962; Jana Vrzalová, Zasnoubena se smrtí, JOTA, 2017; Jan Šoták z Korytné po válce vylíčil svá setkání s Inkou Bernáškovou a popsal i její cesty přes hranice do Budapešti, VÚA-VHA, Sbírka DO; https://medium.seznam.cz/clanek/kroska-caches-rok-1940-inka-bernaskova-se-gestapakum-musela-vysmat-253475
