Článek
Jednoho dne však vydechla naposledy. Boj o život, navzdory mé vzorné péči o její blaho prohrála a mně nezbylo, než se poohlédnout po jiné.
Chodila jsem od firmy k firmě, zkoumala nabídky, prohlížela, vyptávala se více či méně ochotného personálu.
„Tuhle beru. Je stejná, jakou jsem měla doteď. Byla skvělá,“ jásala jsem, sotva jsem ji v předváděcí hale spatřila.
Mladíkovi, jenž mne obsluhoval, jsem neopomněla zdůraznit, že předchůdkyně téhle novotou vonící mladice bezporuchově sloužila patnáct let.
Nevěřícně se na mě podíval, zvláštně se usmál a vyhrkl: „Patnáct? Tak dlouho vám žádná nevydrží…“
„To nemyslíte vážně?“ zarazila mne jistota, s jakou předpověděl délku života bíle zářící krásky.
Mám ráda jasno, a tak jsme zapředli rozhovor.
„Narodila jsem se v polovině minulého století, takže hodně pamatuju. I to, že spotřebiče za hlubokého minula, lidově zvaného socík, vydržely i desítky let,“ pustila jsem na prodavače těžký kalibr.
Nedal se a dopřál mi přednášku na téma kvality techniky, která nám má život ulehčit a zpříjemnit. Prý u pouhých čtyř procent výrobků, opouštějících brány továrny, se provádí výstupní kontrola. Všechno dělají stroje, záleží jen na nich, jakou práci odvedou. Vrhal na mě pohledy, jako bych chtěla bránit průmyslové revoluci.
S povzdechem, že mne štístko snad neopustí a holka bude sloužit stejně dobře jako její předchůdkyně, jsem provětrala bankovní účet a odjela domů v očekávání příjezdu té, kterou jsme, vzhledem k hromadě špinavého prádla, akutně potřebovali.
Sotva se u nás zabydlela, jala jsem se studovat návod, jak s ní zacházet. Přece jenom, technika uhání vpřed… Napoprvé dobrý, mnula jsem si spokojeně ruce poté, co skončil výrobcem nařízený první pročišťovací cyklus. Svěřila jsem jí tedy pečlivě vytříděnou várku prádla. Tak se předveď, vyzvala jsem ji. Ukázala, co umí. Počůrala se tak, že koupelna plavala. Uklidila jsem po ní a volala SOS do firmy, kde jsem ji zakoupila. Dostalo se mi omluv a útěchy v příslibu brzké návštěvy servisního technika. Dostavil se následujícího dne. Málem jsme ho vítala chlebem a solí a hned ve dveřích hlásila (zásadně nežaluji, ale hlásit jsem to musela!), co se stalo.
„Tak se na to podíváme,“ vytáhl nádobíčko a pustil se do práce.
„Je v pořádku. Jen se podívejte,“ ukázal na vydatný proud vody, stékající po hadici.
„Špatně zapojená,“ dodal, aby bylo jasno, na čí straně je vina.
„Ty v…!“ nechtějte vědět, jaké slovo se mi dralo na jazyk.
„Promiňte, vnoučata mne nakazila,“ omlouvala jsem se za málem vypuštěné neslušné oslovení.
Usmál se, jako že je nad věcí, a pustil se do vyplňování papírů. Nedalo mi, abych z něj nezačala tahat rozumy, jak to vlastně s kvalitou spotřební techniky je. Chtěla jsem vědět, jak je možné, že jedna z praček, které jsme měli, prarodičům hlídajícím smečku vnoučat, na chalupě dosloužila po 35 letech, kde se o prázdninách fakt nezastavila. V podstatě mi sdělil totéž, co prodavač v obchodě a známí, u nichž jsem sondovala, jakou značku upřednostňují. I jim se od prodávajících dostalo stejných odpovědí.
Technologie jde neustále kupředu, životnost spotřebičů včetně praček se však, bohužel, výrazně snižuje.
„Kdysi bez zvláštních potíží vydržela desítky let. Teď je to tak pět až osm, u řady modelů se problémy objevují už po dvou letech! Vlastně moc nezáleží na tom, jakou značku zvolíte!“
Hlavním důvodem je prý mimo jiné tlak na snížení výrobních nákladů, využití nekvalitních plastových dílů, které mají tendenci se lámat…
Spadla mi čelist. Takže diskuse o nutnosti ochrany životního prostředí, o tom, abychom se zasazovali o tzv. udržitelný životní styl, jsou jen mlácením prázdné slámy?! Když si budu každých, dejme tomu pět let, kupovat novou pračku, lednici nebo jiný spotřebič, kdo veškerý ten odpad rozebere na díly, vytřídí, recykluje…? Kam se vším tím harampádím?!
Není, z hlediska budoucnosti lidstva, přece jen krátkozraké vyrábět stále víc a víc, levněji a levněji, stupňovat tlak na spotřebu, nutit zákazníky kupovat novější a novější modely…?
Možná kladu otázky zbytečné, ale nemohu si pomoct. Možná bych se už (taky) měla odebrat do sběrného dvora jako nepotřebná bytost, která nic nechápe! Nicméně zatím jsem odchod na místa, z nichž není návratu odložila a pro jistotu jsem na půdě vyštrachala starou valchu. Díky, babičko, že jsi mne s ní kdysi naučila zacházet!
