Článek
Před lety mi zavolal tehdejší ředitel Památníku Lidice Milouš Červencl. Dozvěděl se, že paní Skleničková zase něco sepisuje a jestli bych ji nenavštívila u ní doma a jako editorka se práce nad novou knížkou neujala. Nabídku jsem považovala za velkou čest, a tak jsem přijala. U vědomí obrovské odpovědnosti, ale také pokory.
První cesta do Lidic, seznámení s Jaří, upoutanou na invalidní vozík. Trému jsem měla pořádnou. Nejen proto, že nás dělí 23 let. Krásně upravená dáma s milým úsměvem mě přivítala a hned mi v tabletu(!), čímž mne dokonale zaskočila, ukázala, co už má zhruba hotovo. Přiznala, že z prožité bolesti se zkouší vypsat. Hodně jí pomohla pobídka dcery Jitky Pečové-Skleničkové, která se svěřila:
„Maminka vždy vyprávěla velmi věcně. Jak co vypadalo, co kdo řekl, udělal, či neudělal.
Pod tím vším zůstávaly skryty její pocity, přání a touhy, pochybnosti. Na to jsem se poslední dobou začala ptát. Tak vznikla tato kniha.“
Začetla jsem se do prvních řádků a uvědomila si obrovskou výpovědní hodnotu vzpomínek, vnitřní sílu ženy, která seděla přede mnou a také fakt, že jsou traumata, která ani čas neotupí. Řečeno slovy Jaroslavy Skleničkové:
„Snad je to také tím, že jsem do koncentráku přišla tak mladá, bezstarostná, naivní a důvěřivá. O to víc jsem byla citlivá k tomu, co jsem tam zažila, i k tomu, co následovalo po válce…“
Ze křtu knížky Jaroslavy Skleničkové v roce 2016 v Galerii Památníku Lidice.
Jaří mě ohromila svou upřímností
Na vysvětlenou. Píši důvěrně, Jaří. Už při první návštěvě mi hostitelka nabídla tykání. Ostýchala jsem se. Při druhé mě „sprdla“, že dvakrát to opakovat nebude, tak jsem i z úcty k ní na tykání přešla.
Druhá kniha se jmenuje Vzpomínky mě stále tíží. Z prostého důvodu. Jednak se vymazat nedají, jednak si autorka a jedna z jejích hlavních hrdinek stále klade tytéž otázky, na něž nenachází odpovědi.
Když jsme knihu v Galerii Památníku Lidice křtili, předčítala z ní herečka Taťjana Medvecká. Její nádherný přednes nedokážu zprostředkovat, tak aspoň nabízím úryvek ze vzpomínek jubilantky Jaroslavy Skleničkové.
„Bylo mi šestnáct, když mi zastřelili tatínka. Bylo mi devatenáct, když jsem se to dozvěděla. Já nikdy nepřijala fakt, že tatínka, který pro mne tolik znamenal, naslouchal mi, radil a byl mi ve všem oporou, už nikdy neuvidím. Hledala jsem ho všude. Věřila jsem, že ho jednou najdu. Věřila jsem tomu i o prvních poválečných Vánocích. Stůl jsme tehdy s maminkou a sestrou prostřely pro čtyři. Na začátku večeře mi pohled padl na prázdný talíř. Tady měl sedět tatínek. Tím pro mne Štědrý večer skončil.
Léta plynou a já na něj myslet nepřestávám. Bylo mi třicet, čtyřicet… Bylo mi osmdesát, osmdesát pět… Jeho násilná smrt mne tíží na duši. Je to stigma, jehož se nikdy nezbavím.
… Představa, že tatínek stál před popravčí četou, pro mne byla příšerná v devatenácti a je nepřijatelná i dnes… Jak to tenkrát onoho červnového dne u Horákova statku bylo? Co tatínek cítil, jak se choval, když najednou stál tváří tvář popravčí četě, svým vrahům?“
Zdroj: Jaroslava Skleničková, Vzpomínky mě stále tíží, pro Památník Lidice vydal Ivan Ulrych, Nakladatelství VEGA-L, 2016; Jaroslava Skleničková: Rozhodla jsem se, že tady budu do 95! - Kladenské listy (kladenskelisty.cz)
