Článek
Zajetí
K těm, kteří deníku svěřovali své postřehy, pocity a prožitky, patřil také Josef Štěpán Rak (26. 12. 1890-26. 5. 1971), voják rakousko-uherské armády, do jehož života nemilosrdně zasáhla první světová válka. Ráno 28. října 1914 u řeky Sanu, mezi městem Nizkem a vsí Malčí, padl do ruského zajetí.
„Rusové dostali se na naši stranu zcela lehce, protože naše zákopy kol řeky byly jen slabě obsazeny a v mnohých místech ani obsazeny nebyly,“ zapsal si.
„Naše setina tvořila levé křídlo a byli jsme ve velmi nevýhodné pozici, před sebou širé pole, táhnoucí se až k řece, bylo pro nás osudné.“
Cesta do zajetí, zachycená na jednom z Rakových četných obrázků, které deník doplňují, byla přesycena dosud nepoznaným utrpením.
„Nejhorší mukou pro nás byly vši. (…) se na nás jen hemžily, nemohouce spát. … Po dlouhé mučivé jízdě, která trvala 21 dní, vlakem přes Rusko, Ural a nekonečné zasněžené stepi Sibiře, konečně jsme dospěli svého cíle. Město Omsk… Ven z vagonu jsme nemohli… V noci odjeli jsme po trati Omsk – Jekatěrinburk do města Tumeně. … Za křiku ruských vojáků-konvojů … vyšli jsme všichni na peron, každý svůj raneček přes rameno nebo na zádech. Stavěli nás do řad a my s nedočkavostí jsme čekali, kdy bude dáno znamení odchodu. Čekali jsme dlouho, již námi zima třásla, uši a nos začly pálit, nohy mrznouti (já měl tenkrát jen rakouské „chomotky“) a na vousech rostly celé rampouchy.“
Odpočinek na cestě do zajetí, říjen 1914
V nouzi člověk bývá skromný
Než se Josef Rak, malíř a voják 2. října 1917 přihlásil do čsl. armády legionářské, musel nastoupit k dalšímu přesunu. Tentokrát do Rastovky. Prvního lednového dne roku 1915 přišel rozkaz připravit se k odjezdu. Zajatci sebrali své skromné ranečky a vyšli na dvůr. Venku mrzlo, až praštělo. Po půlhodinovém pochodu dorazili do kasáren, kde na transport čekali další zajatí Češi.
„Připojili nás k nim, bylo nás 150 mužů. Po krátké chvíli vyšli jsme z kasáren k nádraží. Nasedali jsme do vagonu a brzo opouštěli zasněžený Tumeň opět v neznámo. … Po 5hodinové jízdě přijeli jsme na určenou stranici Drakonskoj. Cestou nám slibovali vojáci, kteří nás provázeli, že na stanici budou na nás čekati saně a ty nás dovezou až do vesnice. Však jaké bylo naše udivení, když jsme vylezli z vlaku a po saních ani památky. Saních bylo viděti dost, ale ne pro nás. Jak se potom vysvětlilo, čekali nás až druhý den a my přijeli o den dříve. Zato nahrnulo se kolem nás kluků, bab a mužiků z celé stanice a zvědavě si nás prohlíželi, jedni se smíchem ukazovali na náš oblek a čepice, zvláště těm se velice smáli. Vojáci se starším chvíli rokovali, zajisté byla to pro ně nepříjemná věc, 150 hladových krků míti na starosti a nyní jak to udělat, kde vzíti chléb a nocleh. … Ho, rebjata, pojdom!“, vyzval konečně notně prokřehlé zajatce.
„Pojdom, zařvali jsme, měli jsme toho čekání dost. Mráz nám šel až do kostí. Tak jsme šli, 20 verst před námi cesta plná sněhu, závějí a my v rakouských hadrech, botách. Ničevo! Však touha býti co nejdříve na místě u teplého krbu zvítězila. … cesta stávala se horší, nohy se bořily do závějí navátých přes cestu. … Byla to na nás podívaná, modré uniformy odrážely se ostře od bílého sněhu, každý límec nahoře, čepici přes uši, vousy bílé a celá postava zkroucená. Vzpomněl jsem na známý obraz Vereščaginův „Ústup Francouzů od Moskvy“ a věru měli jsme s ním mnoho společného. … Další cesta byla čím dále trapnější, nohy vypovídaly službu, veliké závěje byly hroznou útrapou, dech stával se prudší, nohy a ruce mrzly. … Situace stávala se kritickou. I ty nejsilnější, kteří stále vzdorovali únavě, počali jeviti známky únavy.“
Příchod zajatců do Rastovky, leden 1915
Když se zajatci konečně dotrmáceli do vesnice, kde si je místní rozebírali, těšili se na vyhřáté jizby. S nadějí, že se třeba někde v koutku konečně pořádně vyspí.
„Jak bývá člověk v nouzi skromný,“ podotkl Josef Rak.
Se starým rezervistou Plockem se dovlekli do chalupy Ivana Vladimíroviče Ušakova. Oba Čechy překvapila vstřícnost rodiny, která jim na noc nabídla vlastní postel.
„Mladí manželé si lehli na zem a staří zalezli po dlouhém hekání a vzdychání na pec.“
Zpočátku, jak si Rak poznačil, to přičítali „velkému pohostinství, kterým Rusové jsou pověstní.“
„Dlouho však jsme se netěšili z naší postele. Druhý a třetí den poznali jsme, proč nám postel … přenechali. Pro štěnice na ní spát nemohli, tak spali raději na zemi. Tak jsme si večer ustlali také na podlaze a spali jsme dobře.“
Zdroj: Potomkům Josefa Raka děkuji, že mi výtisk jeho deníku dali k dispozici k dalšímu využití; Josef Rak malíř, voják, legionář, s podtitulkem Vzpomínky, kresby a fotografie z let 1911–1920, dokument v roce 2009 k vydání připravili Klára Raková a Bořivoj Rak, za technické spolupráce Lukáše Raka. O grafickou úpravu se postarala ALL IN AGENCY. Vytiskl Typos, tiskařské závody, s. r. o.
