Článek
Obrázek, který se mi naskytl, mne přiměl zamyslet se, zda už nejsem příliš stará a zkostnatělá, zda doba nenabrala tempo tak vysoké, že mu prostě nestačím. Zda závratné změny (ne)dokážu vnímat anebo, zda příliš nelpím na morálních zásadách, které jsou pro mladší věkové kategorie starosvětské a tudíž obtěžující.
Děti seděly na podlaze, před sebou položenou knížku, jejíž vazbu právě ničily. Obořila jsem se na ně s tím, že knížky mají duši, že je v nich ukryta pečeť autora a ony ji svou neurvalostí plení, že…
„Ale babi, my jen plníme úkoly,“ nenechala se zaskočit vnučka a knihu mi podávala. Tak se mi do ruky dostal Destrukční deník. Jala jsem se v něm listovat a děsila se čím dál víc.
„Poničte vazbu,“ zněl jeden z úkolů.
Další zadání se nesla v podobném duchu: „Sem nalijte, převrhněte nebo vychrstněte kávu; Tuhle stranu proděravte tužkou…“
Když jsem se dostala ke stránce vyzývající odebrat se s knížkou s měkkou vazbou do sprchy, ocitla jsem se na hranici kolapsu. Kniha, kterou dědeček zakoupil na doporučení knihkupce hlásá - „Tvořit znamená ničit“.
Údajně jde o světový bestseller, s nímž se čtenářky a čtenáři rozhodně nebudou nudit! Autorkou je kanadská konceptuální umělkyně Keri Smithová. Zaměřila se na výrobu kreativních deníků a jimi nutí podívat se na svět z jiného úhlu pohledu.
Jak jsem se na sociálních sítích dočetla, „Destrukční deník je pro všechny, kteří si vždycky přáli vést si deník nebo skicář, ale měli potíž s tím začít, pokračovat, nebo ho dokonce dokončit. … V téhle knížečce najdete nesmírnou sbírku nápadů, jak ji zničit (pardon, kreativně vyzdobit!). Nebojte se trhání, polévání kávou či jiných destrukčních metod, tahle kniha je k tomu určená!“
Naprosto konsternována jsem vnoučatům vysvětlila, že je nepřijatelné knihu, stejně jako jiné věci poškozovat. Poukázala jsem na to, že ani já nic neničím a ctím výsledky práce druhých. Otázala jsem se, jak by se jim líbilo, kdyby někdo trhal obrázky, které si nakreslila, kdyby lámal jejich hračky… Sice se ohradila, že to by se jim tedy fakt nelíbilo, ale upřímně, nevím, zda pochopila. Nicméně knihu odložila. Zůstává (zatím) pošramocena jen zčásti.
Já mám však docela slušně poškrábanou mysl. Nepatřím se svými zásadami, vštípenými mi předky, přece jenom do starého železa?! Byť se stále snažím na svět a veškeré dění dívat z různých úhlů pohledu. Tedy i očima současníka.
