Článek
Téma migrace rezonovalo v českých médiích za poslední dekádu hned několikrát. Velice intenzivně se psalo o uprchlické vlně v roce 2015, migranti byli předmětem voleb 2021 a po začátku ruské invaze na Ukrajinu začalo být toto téma znovu velmi aktuální. Zas a znovu se řešilo komu jde o život a kdo je „ekonomický migrant“. Pojďme si ale připomenout, jak podobnou máme s migrací zkušenost z historie.
Otázka uprchlíků byla palčivá i v letech, kdy o přežití nepochybně šlo. Konkrétně ve 30. letech minulého století, kdy se v Německu vytrvale zhoršovala situace pro celou řadu menšin. Československo se pro řadu z nich mohlo zdát jako ideální volba k přestěhování. Země, kde oproti zbytku střední Evropy panovala svoboda. Navíc se zde často dalo domluvit v němčině. Na papíře naprosto dokonalá destinace. Ve skutečnosti ale první republika nemusela být vysněným rájem úplně pro každého.
Samozřejmě nelze popřít, že Československo uprchlíky před nacismem zprvu přijímalo a do jisté formy podporovalo. Na druhou stranu jim ale například zpravidla nevydávalo pracovní povolení (nemohli tak být plně integrováni, tato skutečnost však samozřejmě souvisí s probíhající hospodářskou krizí a nezaměstnaností). Dokonce sami ti, co do Československa prchli, popisovali někdy svou zkušenost v něm jako zklamání. Politicky aktivní migranti byli časo přijímáni lépe, naopak nejhorší postavení měli ve většině případů homosexuálové (homosexualita byla i v Československu nelegální, byť samozřejmě více tolerovaná, než v Německu) a hlavně židé, kteří často nedostali ani povolení k pobytu a byli označováni za ekonomické migranty. Toto zlehčování není nepodobné dnešku.
Se závěrem 30. let a zhoršující se situací Československa došlo i k přiostření migrační politiky. Oproti předchozím letům v roce 1938 byli mnohem častěji vraceni ti, co hranici přecházeli nelegálně. Po anšlusu Československo rovněž své hranice nechává zavřené, čehož si okamžitě všimly i The New York Times. Příchod bývalých rakouských občanů byl následně podmíněn souhlasem československého konzulátu ve Vídni, který však ono doporučení vydával hlavně členům tamní české menšiny. Zhoršující se pozice uprchlíků v Československu vyústila i v přesun německé exilové sociální demokracie z Prahy do Paříže.
Po Mnichovské dohodě přišla enormní migrační vlna, z pohraničí do zbytku republiky ovšem nebyli pouštěni Židé, pokud neměli ve vnitrozemí domovské právo. Vznikaly tak extrémní případy, kdy někteří nebyli vítaní ani na jedné straně hranice. Podobně nechtění byli i Němci, přestože šlo o ty, co utíkali před nacismem. Vznikl tak systém dvou kategorií migrujícího obyvatelstva, které však ještě nedávno patřily do stejného státu. Druhá republika nebyla k Židům vůbec přátelská a ti co se přes hranici dříve dostali, začali emigrovat dále. Jedním z obvyklých cílů byla Palestina, do které legálními i nelegálními cestami mířilo tisíce lidí. Ještě před vznikem Protektorátu začaly být přijímány protižidovské zákony, které toto vysídlení měly urychlit. Na skutečnost, že k prudkému nárůstu antisemitismu nedošlo až po obsazení Německem, ale již mezi lety 1938 a 1939, se často zapomíná.
Zánik Česko-Slovenské republiky a nástup německé moci přinesl pro mnoho těch, co uprchli z Německé říše definitivní ránu. Již dříve pro ně ale podmínky nebyly takové, jaké by odpovídaly obvyklému obrazu liberální první republiky. Podobně jako dnes se migranti dělili do kategorií, podle toho jak se zdá jejich útěk být oprávněný. Události z doby Druhé světové války však definitivně ukázaly, že ohroženy na životě byly všechny skupiny prchající před nacismem. Může tak jít o poučení, že i ten, kdo se zdánlivě stěhuje za lepší ekonomickou situací, nemusí mít jen takto banální důvod.
