Moldavská horká půda. O historii spjaté s Rumunskem, útrapách s mocnostmi i vzniku Podněstří

Moderní Moldavská republika datuje svůj vznik na přelom let 1990 a 1991, kdy jako řada dalších zemí využila oslabení a postupného kolapsu Sovětského svazu k nabytí nezávislosti. Od svého založení se neustále potýká s podněsterskými separatisty a částečně i otázkou vlastní identity. Historie zná několik starších útvarů s názvem obsahujícím Moldávie, kontinuita je mezi nimi však takřka nulová. Zkusme se ale i tak vydat na cestu za jejich propojením.

Historický region Moldávie (tedy současné Moldavsko rozšířené o severovýchod Rumunska a přilehlou část ukrajinského pobřeží) byl od středověku vklíněn vždy mezi několik mlýnských kamenů. Na severu se rozkládal tehdy velmi silný polský stát fungující v personální unii s Litvou. Ze západu se rozpínalo Uhersko, na jihu po pádu Bulharské říše přišel nástup Osmanů. Z východu se ve 13. století přihnali Mongolové, po jejich úpadku se pak začalo rychle formovat Rusko, které v průběhu dalších stovek let expandovalo podél Černého moře.

Za těchto okolností vzniklo po roce 1359 (přesné datum vzniku je poměrně sporné) Moldavské knížectví a muselo s těmito podmínkami kalkulovat. Stát se rozkládal na území dnešního Moldavska i části Rumunska. Napětí v jeho okolí eskalovalo na konci 15. století, kdy v Moldávii vládnul kníže Štěpán III. Veliký. Tomu se podařilo vypořádat se postupně s uherskými i polskými vojsky, navíc v roce 1475 dokázal zastavit osmanskou invazi v bitvě u města Vaslui. Na základě tohoto vítězství se pokusil proti tradičnímu nepříteli středo a východoevropanů sestavit vojenskou koalici, když však tato snaha vyšla vniveč, Moldávie byla v dalších desetiletých podmaněna.

Na konci 16. století regionem zmítá chaos tzv. Dlouhé turecké války. Během ní si zároveň na expanzi k Černému moři brousí zuby polská koruna. Ze zmatku krátkodobě profituje roku 1600 kníže Michal Chrabrý, kterému se jako prvnímu podaří sjednotit historické oblasti Rumunska - Valašsko, Transylvánii a právě Moldávii. Stane se však trnem v oku všem okolním mocnostem a je brzy poražen a následně zavražděn. Nakonec se osmanská moc opět utužila. Když se na počátku 18. století na pobřeží Černého moře začalo angažovat Rusko a místní šlechta se nezdála být spolehlivá, na klíčové mocenské funkce byli dosazováni Fanarioti - členové loajální řecké diaspory. I díky tomu v Moldávii silně rezonovala ve 20. letech 18. století Řecká osvobozenecká válka, která díky tehdejšímu rozptýlení Řeků neprobíhala jen v dnešních hranicích jejich země. O složité situaci té doby pojednává kniha Dějiny Rumunska v kapitole Tudor Vladimirescu a povstání 1821.

V té době již však byla Moldávie rozdělená. Roku 1812 totiž její část, která byla historicky nazývána Besarábie a dnes víceméně koresponduje s územím Moldavska, připadla Rusku. To mělo na dění v regionu nadále velký zájem. Expanze této východní mocnosti však již byla trnem v oku Velké Británii i Francii. Carské Rusko sice často proklamovalo, že chrání zájmy křesťanů na Balkáně, zároveň ale samozřejmě posilovalo na úkor Osmanské říše svůj vlastní vliv. Důsledkem byla Krymská válka, po jejímž konci roku 1856 Moldávie, stále oficiálně vazalský stát Osmanů, získává zpět jižní část Besarábie.

Na přelomu 50. a 60. let 19. století se Moldávie (tedy její část zavázaná Cařihradu) a Valašsko spojují v personální unii. Kníže Alexandr Ioan Cuza je nakonec pro politické neúspěchy svržen, ale jeho nástupce Karel, „propůjčený“ z dynastie Hohenzollernů sklidí větší úspěchy. Postupně se mu daří vymaňovat z osmanského vlivu a roku 1878, díky pomoci ruských vojsk získává spojené Rumunsko nezávislost a Karel je v zápětí korunován králem. Turbulentní dění na Balkáně, spojené s rychlým nárůstem ruské a bulharské moci v oblasti, je zklidněno Berlínskou smlouvou. V té jsou oficiálně zakotveny i hranice Rumunska, které za svou nezávislost a širší přístup k moři ,,zaplatí daň‘‘ v podobě odevzdání jeho části Besarábie zpět Rusku.

Hranice se v oblasti jihovýchodní Evropy neustálí ani po přelomu století. První a druhá balkánská válka vedly k jejich mnohému překreslování, vzhledem k tématu článku je však podstatnější, že předznamenaly vstup světa do „Velké války“. Do ní vstoupilo Rumunsko s územím ohraničeným na východě řekou Prut, která lemuje i jeho dnešní hranici s Moldavskem. Během války se přes destabilizovaný Balkán postupně prohnalo několik frontových linií, v posledním roce bojů se navíc pod náporem revolucí drolí Rusko. Rumunsko bylo v První světové válce nejprve poraženo centrálními mocnostmi, nakonec však stojí na straně vítězů. Územní zisky po utichnutí zbraní byly nebývale rozsáhlé a země patřila k největším beneficientům vznikajícího mírové systému. Mimo oblastí získaných na úkor Bulharska a rozpadlého Rakouska-Uherska byla ještě před podepsáním všech dohod roku 1918 k Rumunsku připojena nám již známá Besarábie. Rumunská armáda v ní totiž intervenovala v rámci Ruské občanské války. V důsledku zásahu nakonec došlo k připojení Besarábie pod bukurešťskou vládu, avšak vznikající Sovětský svaz tento akt nikdy neuznal.

Rumunsko-sovětská meziválečná hranice byla stanovena na řece Dněstru. Právě po tomto kroku za několik let následuje vznik Moldavské autonomní republiky v rámci SSSR. Ta zahrnovala oblasti s rumunsky (moldavština je v podstatě rumunština zapisovaná azbukou, takže v kontextu mluvy jsou oba jazyky zaměnitelné) hovořícími komunitami na levém břehu Dněstru. Právě zde tedy má, jak napovídá název toku, své prakořeny dnešní separatistické Podněstří. Rumunsko se totiž dostane na prahu další světové války do soukolí mocností a jeho území je značně okleštěno. Roku 1940 po ultimátu vyklízí i Besarábii a území dnešního Moldavska je tak kompletně pod kontrolou Moskvy. Ve Druhé světové válce sice rumunská vojska spolu s Němci táhnou až ke Stalingradu, nakonec jsou po krutých porážkách opět zatlačena. V mezidobí let 1941 - 1944 se Moldávii bohužel nevyhne holocaust podporovaný vládou rumunského diktátora Antonesca. Jeho moc kromě Sovětů zlomí i král Michal I., když se staví do čela opozice (V kapitole knihy Dějiny Rumunska nazvané Mezi demokracií a totalitou je popsáno jak stěžejní byla jednota všech opozičních sil i důležitá role krále), Antonescu je svržen a Rumunsko se připojuje na stranu protiněmecké koalice. Besarábii si však Sověti už ponechají. Ta je od její anexe adminstrativně spojena s Podněstřím do nově vzniklé Moldavské SSR (část u Černého moře tehdy podléhá Ukrajinské SSR a Ukrajině zůstane dodnes).

Tento stav zůstane v podstatě nedotčený až do začátku 90. let. Levý břeh Dněstru (pozůstatek meziválčné moldavské autonomie v rámci SSSR), který byl již na počátku národnostně smíšený, je často dosidlován obyvatelstvem z ostatních částí Sovětského svazu. Když Moldavská SSR zavede roku 1990 používání latinky místo azbuky, vzbudí to mezi těmito obyvateli nevoli. S rozpadem SSSR vzniká samostatné Moldavsko, ale od počátku je zmítáno válkou. Jsou to právě separatisté z Podněstří, kdo bojují proti centrální vládě. Vzbouřence podporuje během bojů i po jejich konci Rusko (v oblasti se i dnes stále nachází pozůstatky sovětské armády), v úvodu konfliktu se objeví dokonce i úvahy o možném připojení k Ukrajině. Na straně Moldavska stojí Rumunsko, které je s ním spojeno jazykem i historií. Logicky se tak od té doby opakovaně mluví o možném (znovu)sjednocení. Řešení do zamrzlého konfliktu nepřineslo ani mezinárodní zapojení.

Celá historie jakoby se znovu oživila, když Rusko zahájilo invazi na Ukrajinu. Podněstří je najednou opět žhavé téma, jako pátá kolona v zádech Kyjeva i jako další možná oblast konfliktu. Ukrajinci musí bedlivě sledovat i dění v Kišiněvě, neboť sílí různé tlaky z Ruska mající za cíl Moldavsko obrátit na „jeho víru“. Proti tomu logicky vystupuje Rumunsko, které má zájem na stabilitě v sousední zemi a mezi obyvateli na obou stranách opět rezonuje téma možného sjednocení (V Moldavsku se navíc připravuje úprava zákonů, aby jednotně obsahovaly pojem ,,Rumunština‘‘ v kontextu úředního jazyku). Spojení členského státu NATO se zemí ve které de facto existuje proruský stát ve státě by ovšem ani v případě maximální veřejné podpory nebylo jednoduchou záležitostí a přípravy by jistě na mezinárodní scéně způsobily značný rozruch…