Článek
Tak tyhle řádky nejsou určeny pro útlocitné osoby, i když ani jim by neuškodilo si je přečíst a střetnout se s realitou. Čtyřikrát za rok se scházíme my, absolventi husovického gymnázia, ta takový pokec v restauraci. Skvělá tradice, kterou nám mohou mnozí závidět. A jak to už bývá, řeč přijde na různá témata. Hostě taky na psy, protože psy dnes má u nás téměř každý. V tom sám nemohu sloužit, psa jsem nikdy neměl a můj současný zvěřinec je spíše extravagantní a sestává z pěti potkanů, dvou axolotlů, čtyř šneků, suchozemské želvy, a to nepočítám rybky v zahradním jezírku. Nicméně zmínil jsem se o potkanech a jeden z nás ihned přišel s historkou o hlodavci, která se stala se nějakému jeho kámošovi. Manželka toho týpka, jíž bych z fleku zařadil do kategorie ÚVM (úplně vymatlaná hysterka) spatřila v místnosti (nejspíš na chatě) pobíhat bílou krysu. Načež spustila jekot, čímž zalarmovala svého manžela, takový ten typ MH (macho hero), který se ihned hotovil k činu. Začal nebohého hlodavce honit, až ho ve finále umlátil lopatou. Určitě to nebyla krysa (tohle si lidé pletou, krysa se vyskytuje hlavně na půdách a v přístavech, potkan je robustnější). A bílý potkan? Ten byl určitě laboratorní, ti divocí mají hnědošedou srst a tohoto se nejspíš ho nějaký idiot zbavil tím, že ho vyhodil.
Tím příhoda neskončí. Chlápek se rázem cítil jako king a dává tuhle příhodu k dobru všem svým kámošům. Ti ho jistě ocení, však to byl přece statečný čin, a také své dílo neprodleně završil. Nepochybuji, že kdyby se místo nešťastného potkana střetl s jaguárem nebo krokodýlem, posral by se strachy (nerad užívám vulgarismů, ale tenhle tu sedí jako prdel do gatí). Deprimující je, že jeho kámoši tuhle hrdinskou historku šíří dál, jako by se nechumelilo, aniž by se nad tím jakkoliv pozastavili. Vykládají to stylem, jako bychom se někomu chtěli svěřit, že, že zrovna včera jsme v lese našli křemenáče. Drtivá většina posluchačstva to bere na něco normálního, samozřejmého, aniž by se nad samotným příběhem a jeho poselstvím zamyslela.
Protože razím heslo, že ďábel se skrývá v detailu, přimělo mne to k zamyšlení nad otázkou, odkud se bere násilí v lidech, jak nenápadné mohou být jeho kořeny a k jakým děsivým koncům mnohdy dospěje. Jestli lidských bytostech z nás sídlí nějaké semínko zla, kterému odolají jen někteří, pak stačí, když ho nějaký zloduch cíleně zalije kyselinou nenávisti a ono vybují jako houby po dešti. Pak je jen krůček k realizaci, případů by se našlo tolik, že by na ně nestačily všechny knihovny světa.
Vždyť jakou samozřejmostí se například v socialistické armádě brala šikana. Záklaďáci jí čelili, aby si ji pak v druhém roce služby užívali s dalšími záklaďáky. A dodnes to berou mnozí jako něco normálního, co k tomu patří a na co rádi vzpomínají (protože vzpomínky z druhého roku, kdy mohli realizovat svou převahu, ty z ponižujícího prvního roku). A školní šikana? Ta tu byla vždy a bohužel nemizí ani dnes, byť se mění její formy – a kolik děcek se přidá jen tak pro „zábavu“ a další netečně mlčí? Násilí poslední roky přibývá i mezi nezletiletými, a není to vinou akčních počítačových her. Je to snadné zrovna tady najít viníka, není však hlavní příčinou to, co slyší doma, jakou toleranci vůči násilí zastávají jejich rodiče? Stačí také nahlédnout na sociální sítě a máme tu přehlídku nenávisti, že kdyby se mohla zhmotnit, pandemie moru by proti tomu byla jen takovým malým nedopatřením.
Je to zdánlivě takové nevinné, vždyť žijeme v relativně bezpečné zemi. Jenže když někde vypukne válka, nebo jedna skupina lidí získá absolutní moc nad druhými (ať už totalitou či mstou po vyhrané válce), pak nestačíme zírat jaká zvěrstva dokážou údajně nejmoudřejší bytosti na zemi spáchat. Proti jsou všechna zvířata úplnými žabaři, nehledě že ona zabíjejí pro potravu, nikoliv pro vlastní potěšení.
Potom se stává svět trudným místem jako ilustrační obrázek, který na můj rozkaz spáchala umělá inteligence (stačí zadat „krajina po bitvě“ a hned máme takovou dá se říci takovou ještě uhlazenou demoverzi zkázy).
Kolik mezi námi chodí potenciálních válečných zločinců, do kterých bychom to nikdy neřekli?
