Článek
Lidé se dělí do různých skupin. Jsou tací, kteří dychtí po vědění, celý život si rozšiřují svůj obzor a díky tomu se dokáží orientovat v základních otázkách lidské civilizace a morálních pravidel. Další jsou zaměřeni jen na sebe, na svůj malý dvoreček a nic kolem je nezajímá. Proč by se starali, když to není jejich věc? A pak je ještě třetí skupina, vesměs zapšklých lidí, kteří nevěří ničemu, jsou podezřívaví a na druhé straně bez rozmyslu zobou každou lež, kterou na ně kdokoliv vypustí – prostě jim ukáže nepřítele a ten může za všechno. Tenhle postoj je viditelný i v konfliktu, který se odehrává pouhých tisíc kilometrů od našich hranic (což je v naší globalizované době nic). Budou to již čtvrté Vánoce na Ukrajině v epicentru válečného běsnění. Teď s nástupem nové vlády bude ještě silnější ona druhá skupina – není to naše věc, „ať si to vyřeší sami, proč bychom se do toho míchali“. Ve svém románu „Bratři Karamazovi“ ruský spisovatel Fjodor Michajlovič Dostojevskij napsal legendární výrok: „není-li Bůh, je dovoleno vše“. Ten mi utkvěl v paměti už v době dospívání. O čem to vlastně říká? Za slovo „Bůh“ dosaďme „morálku“ nebo „mezinárodní pravidla“. Varuje před tím, že absolutní svoboda (po které mnozí volají, ale ve skutečnosti žádají o legalizaci lži a její plnohodnotné srovnání s pravdou), spěje k chaosu a anarchii a důsledky jsou děsivé. Jakmile lidé přestanou rozlišovat ty základní morální principy, společnost směřuje k zhroucení, provázané násilím. Když se někdy snažím komunikovat s lidmi z druhé i třetí skupiny, používám toho přirovnání: „Zrušme tedy policii. Stojí nás nemalé peníze, a k čemu? A když k něčemu dojde, ať si to lidé vyřeší mezi sebou.“ Mnohokrát se mi stává, že to berou vážně, a pak mě považují za sobce a cynika. Kdo nechápe příměr, to je pak těžké pořízení. Jsou konflikty, které jsou složité a laik se v nich těžko orientuje (třeba vleklé spory Arménie a Azerbájdžánu o Náhorní Karabach, které zapříčinil Stalin svou vysídlovací politikou). Na konfliktu Ruska a Ukrajiny však nic tak složitého není. Stát řízený nenasytným diktátorem napadl jiný stát, přestože v roce 1994 devadesátých let podepsal Budapešťské memorandum (účastníky byly rovněž USA a Velká Británie), v rámci něhož se Ukrajina zbavila jaderných zbraní ve prospěch Ruska a Rusko oplátkou garantovalo neměnnost hranic. Memorandum zaručovalo, že proti Ukrajině nebude použita síla ani hrozby silou a že nebude uplatňován žádný ekonomický či politický nátlak, který by podrýval její status. Rovněž potvrzovalo, že v případě agrese proti Ukrajině zasáhne Rada bezpečnosti OSN. Jak to dopadlo a jak byly garance účinné už víme. V roce 2022 Putin rozpoutal válku, která trvá dodnes. Co je na tom nesrozumitelného? Stejně tak na holocaust by si každý příčetný člověk měl učinit jasný názor, byť jej sám nezažil. Takže v těchto případech opravdu nejde o „svobodu názorů“, ale o základní hodnoty lidské civilizace. Té třetí, destruktivní skupiny, se do budoucna neobávám, vždy půjde o menší, frustrovanou, nenávistnou část společnosti, byť se komunistka Konečná snažila předstírat, že jde o „umlčovanou většinu“ (ne, opravdu je to halasně povykující menšina). Čeho se obávám, tak té druhé, lhostejností zasažené skupiny, která se bohužel (podle toho, co pozoruji) rozrůstá. Těch, kterým je vše vcelku jedno, a výsledkem pak bývá otevřená cesta pro lecjakého diktátora, který předstírá, jak mu jde o blaho lidí. Je to pohodlná cesta, spoléhat nikoliv na sebe, ale na nějakého spasitele, bohužel cíl pak bývá hodně nevábný.
Přichází čas vánočních pohádek. Jak by se asi lidem druhé a třetí líbilo třeba takové nové zpracování Sněhurky, kdy by onen myslivec Sněhurku popravil dle přání zlé královny, protože přece dostal zaplaceno a víc ho nezajímá. Nebo kdyby si trpaslíci řekli, co bychom se starali o jakousi bezdomovkyni a vyhnali ji za lesy za hory. Nebo si princ řekl, proč budu líbat jakousi holku, co to mám už za sebou, když mám na výběr zajímavější, živé, a ty mi samy rády vklouznou do chomoutu? Nebo kdyby Jiřík v pouti za Zlatovláskou si nevšímal na hořící mraveniště, však je to problém těch mravenců, kteří kašlali na protipožární opatření, tak je to jejich problém a ptáčata? On přece nemá vyživovací povinnost, tak je bez zájmu mine. A rybáři? Ať se o tu rybu třeba pobijí, tak jim ukradne člun a dostane se na druhý břeh tak jako tak. Co na tom, že bez pomocníků nesplní úkol? Nad tím v této chvíli nepřemýšlí. Pohádka o Jeníčkovi a Mařence by skončila lukulskými kanibalskými hody, protože obě děti by nikam neutíkaly. Proč taky, když je ježibaba královsky krmí, tak jsou u ní rádi, kde by se tak měli, kdo by se tak hezky staral o jejich plná břicha? Až k nim přijde s kudlou, bude pozdě. Jakpak by se tyhle pohádky líbily oné třetí skupině? Vždyť by byly v souladu s jejich hodnotami a viděním světa. A na závěr mé úvahy připojím citát irsko-anglického státníka Edmunda Burka: „Jediná věc je nezbytná pro triumf zla, aby dobří lidé nedělali nic.“
