Článek
Máme za sebou další Vánoce, tentokrát pět volných dní v kuse. Nemohu se nezmínit o takové každoroční klasice. Nejsledovanějším pořadem bývá (a letos tomu nebylo jinak) štědrovečerní pohádka a jako každý rok schytá spoustu hejtů. Připadá mi to jako národní sport, nedočkavci už jen číhají, až nastane ta hodina a mohou hrdě přiložit prst k tlačítku a přidat další „odpad“. Na štědrovečerní i tu následnou pohádku se toho sneslo opět dost. Zajímavá byla jedna pozitivní recenze na Médiu.cz a reakce diskutérů, shrnuty statisticky umělou inteligencí: 32 % pohádka byla obecně považována za nudnou a nezajímavou, 25 % pohádka byla považována za propadák, 20 % výkon herce Mádla byl kritizován, 15 % kritika České televize a koncesionářských poplatků, 8 % nesouhlas s pozitivními recenzemi. Výmluvné. A že to není nic nového pod sluncem, svědčí slova z prastaré písničky „Bejvávalo, bývávalo, bývávalo dobře, za našich mladých let, bejval svět jako květ…“ Jenže svět se vyvíjí, lidská civilizace postupuje, protože těch skutečně schopných, kteří se neskrývají za planá slova, ale hovoří za nich činy a kdo se skutečně objektivně zamyslí v horizontu ne dvou hodin, ale desítek let, pokrok vidí. A za degeneraci lidské mysli, ať už vlivem moderních technologií a konspiračních webů si můžeme sami a jen sami, žádní ONI. A když si na CSFD najdu komentáře k starším pohádkám, z roku 2009 a podobně, odezvy jsou ty samé. Jistě, natočit pohádku, která se stane na dlouho let kultem, je v tom množství mimořádný jev. Ale objektivně musím uznat, že i na těch adorovaných se najdou vady na kráse, ať už z ní trčí výrazná ideologická rudá agitka („Pyšná princezna“ z roku 1952, „Císařův pekař a Pekařův císař“ a další), nebo se jim dá vytknout až příliš nekomplikovaný děj a infantilnost (obě „Princezny ze mlýna“), ale to už je věc vkusu každého diváka (z těch starých nedám dopustit na „Hrátky s čerty“ a Zemanův „Čarodějův učeň“, z těch novějších „Lotranda a Zubejdy“ a „Anděle Páně“, ale těch kvalitních je rozhodně víc. Například docela netuctová Budařova pohádka „Princ Mamánek“ byla hodnocena coby „příliš temná“ a „bizár“. Příliš temná? Nenechte se vysmát. Vždyť jak jsme ve školních letech hltali Erbenovu „Kytici“, kde teče krev a mrtvoly vstávají z hrobu. Chce to je více přemýšlení a místo hledání negativ za každou cenu pochopit, o co v pohádkách jde: o boj proti zlu, hamižnosti, chorobné touze po moci. Právě proti tomu je třeba se postavit, jinak zlo ovládne celé pohádkové království. Co je na tom nepřenositelného pro náš všední svět? Taky si myslím, že by tihle kritici pro kritiku přeneseni do pohádkové říše bezmezně podporovali právě ty, s kterými to v pohádkovém světě (na rozdíl od toho skutečného) špatně dopadne.
Protože o vánočních svátcích není tak o čem psát, zaujala mě ještě jeden článek, a to „2025: Deset filmů, které stojí za to vidět“. V tomto případě zařadili do výběru „Bláznivě“, „Co s Péťou“, „F1“, „Jedna bitva za druhou“, „Kočičí odysea“, „Nepolapitelný“, „Otec“, „Perla“, „Sbormistr“, „Velký vlastenecký výlet“. Součástí byla i anketa, který z nich vybrali čtenáři za svého favorita. Polovinu z nich jsem viděl, takže nějaký přehled mám. Jak dopadl žebříček není až tak podstatné, jako poslední jedenáctý bod s názvem „Nelíbil se mi ani jeden z uvedených filmů“. Tam bylo bodů nejvíc, 29,6 %, což je bez mála třetina. A není to ani spravedlivé, ani objektivní. Kolikrát si říkám, proč máme vlastně ve znaku lva, který v našich krajích nežije (nepočítám-li v to ZOO). Nepatřil by tam spíš nějaký skřítek Zapškloun, nebo ve zmodernizovaně verzi smajlík mračoun? Vždycky si však řeknu, že to nebude tak zlé, a dá se na ní parafrázovat předvolební slogan jednoho destruktivního společenství, a sice že vždy jde o křičící menšinu. A co mi vadí dost je fakt, že když někdo se o něco konstruktivního snaží, ze všeho nejdříve narazí na zlobu a posměšky těch, kteří nedokáží vytvořit zhola nic pozitivního. Každý, kdo se o něco dobrého snaží, zasluhuje ocenění už jen za tu práci, kterou do toho vložil on a štáb lidí kolem něj. Nemusí jít zrovna o geniální dílo, těch bývá poskrovnu. Fantazie a poselství, na tom se dá stavět.
Třetí věc, která mě zaujala, bylo zhodnocení knižního trhu. Ten je u nás nadmíru plodný. V loňském roce bylo v tuzemsku evidováno 13.888 vydaných knih, vychází-li se z povinných výtisků odevzdaných Národní knihovně. V přepočtu na obyvatele jde o zhruba 1.270 titulů na milion obyvatel. Pro porovnání v Německu připadá na milion obyvatel asi 950 knih, v Polsku přibližně 790. Počet prodaných kusů se však nezvyšuje, protože v populaci se pozvolna přestává číst (více čtou ženy a zajímalo by mě, proč muži v tomhle dost výrazně zaostávají a když už, tak se většinou zaměřují na literaturu faktu, nikoliv beletrii. Knižní trh stále více ovládá skupina Euromedia, což není dobrá zpráva pro menší knihkupce (monopol není ekonomickým přínosem). Zvyšuje se také tlak na vysokoobrátkovost, což v praxi znamená, že pokud kniha nedosáhne do dvou tří měsíců „zajímavého“ prodeje, nakladatelé ji stahují z trhu. Což také není dobré zjištěné, protože pak rozhoduje především masivní reklama na úkor kvality a tituly, které by se během delší doby dokázaly prosadit, ztratí šanci už na startu. Něco jako kdyby při běžeckých závodech dostávali někteří závodníci výhodu deseti metrů. Dobrou zprávou jedině zůstává, že ani nová vláda nechce měnit nulovou sazbu DPH. Společnost, která přestává číst, ztrácí pojem o významu slov, souvislostech, tvoření úsudku a je snadněji ovladatelná.
