Článek
Příběh, v němž vykresluje alternativní historii, kdy po listopadu 1989 nedošlo k převratu, ale 27. 11. 1989 komunisté provedli vojenský převrat. Dá se říci takové 1984 nebo Příběh služebnice po česku. Autorka nastoluje situaci, kdy byl Gorbačov v SSSR rázem odstaven od moci a Kreml ovládli členové tvrdého jádra politbyra. Zajímavá je úvaha, že „potlačení kontrarevoluce“ (jak se praví v komunistickém slovníku) provedly ozbrojené síly vlastní země, vojsko a Lidové milice. Následuje mohutné zatýkání všech, kteří se postavili režimu a mnohaleté tresty (takové opakování padesátých let, tedy nic, co by komunisté nezvládali). Příběh líčí osudy vězeňkyně Marie Hajné, za účast na listopadových demonstracích odsouzené na dvacet let, odříznuté od rodiny, a dívky Magdaleny, která byla odebrána politicky „nevhodným“ rodičům a s ostatními umístěna do dětského domova. Tam do nich byla implementována komunistická doktrína. Na Databázi knih má příběh vysoké hodnocení 82 %, a to zcela zaslouženě. Jistě, najde se pár kritiků, kteří dílo nepochopili. Někteří namítají, že je hodně depresivní. Jenže tak to bylo a tak by to bylo i nadále, totalitní režim vždy provází depresivní atmosféra, která je v ostrém protikladu k tomu, co hlásí. Tehdejší hesla působí dnes absurdně. Nedá se také zapomenout na text sovětské hymny (tu musel znát každý), v němž se píše, že „takové druhé země na světě není, kde tak volně dýchá člověk“ (země politických procesů, poprav a gulagů). Někomu vadí i depresivní konec, že nedává ani světélko naděje. Z mé paměti vyplývá, že absolutně depresivní konec měl Orwelův román 1984, ale právě v tom konci je vygradování jeho poselství.
Pro mladší generaci to může vyznívat jako čisté dystopické sci-fi. Jenže její vyobrazení alternativní historie je tak sugestivní a věrohodné. Mohu to plně posoudit, protože jsem v těch letech žil. Už někdy ve druhé či třetí třídě jsem pocítil první trhliny, že ne vše, co se nám vtlouká do hlavy, je věrohodné. Byl to takový instinkt, který se záhy rozvinul. V roce 1968 mi bylo deset let a už jsem dokázal vnímat politiku, prožil jsem zrušení cenzury a následnou normalizaci. Pro svobodomyslné lidi byla něco jako těžkou dekou, která nedovolila vydechnout. To jsem tehdy cítil tak nesmírně intenzivně… schizofrenní způsob života, každodenní lži, kde se něco jiného říkalo doma a něco jiného ve škole. Uliční výbory, které měly přístup ke všem informacím o lidech ve svém okolí a svým způsobem měly jejich osud ve svých rukou, ať už v přidělování bytů, přijímání na školy, posudky. Šaškárna provázející komunistické svátky, politická školení i v práci, zavřené hranice. Omezený přístup k filmům a literatuře, které musely být schvalovány cenzory (občas jim něco uniklo, a to by svátek). Jistě, dalo se v tom žít, ne že ne. Takový ten plíživý strach byl všudypřítomný (jistě, ne každý jej vnímal tak intenzivně jako já) tyhle pocity jsou těžko sdělitelné tomu, kdo tu dobu nepoznal. Zvyknout se dá na jistě cokoliv. Za protektorátu také lidé žili (kromě těch, kteří byli popraveni a zavražděni). Spousta lidí přežívala v pohodě, protože si zvykli. Zdůrazňuji přežívala. Kdo neměl nějaké duševní ambice, tomu to svým způsobem stačilo. Zvláště, když nemálo z nich klidně sehnulo hřbet, mnozí s ním kolaborovali. A samozřejmě rudá knížka znamenala vyšší místo v hierarchii. Tehdy se žilo mnohem skromněji než dnes, to se nedá vůbec srovnat. Mohu však říci, že chudoba patřila k tomu, co mi ještě vadilo nejméně. Nejhorší bylo omezení svobody a takový plíživý strach všude kolem. Kdo nezažil, nedokáže si tu atmosféru představit. Režim, který byl založen na násilí, lži a krádeži, přihrává vždy těm bez morálky.
Sám jsem si kolikrát říkal, jak by to asi v roce 1989 proběhlo, kdyby v Kremlu neseděl osvícený Gorbačov (jeden z jasně nejlepších tamních politiků, který je dnes v Rusku na pokraji zapomnění a zavržení, na rozdíl od masových vrahů Lenina a Stalina), ale někdo jako Putin. Tehdy se režim drolil ve všech satelitech, my byli jedním z posledních (následovalo pak ještě Rumunsko). Určitě by to neproběhlo tak hladce, jako tehdy. Svoboda by nás stále mnohem více krve i životů, nebo by nás čekal osud současné Ukrajiny. Kdyby tehdy komunisté udrželi moc, nepochybně by přišla další normalizace, mnohem tvrdší, v tom je román Mornštajnové naprosto autentický. Nakonec stačí si promítnout, co se dnes děje v Rusku (román vyšel až v roce 2022), kde jsou lidé ortakizováni a zavíráni za jiný než oficiální názor, a můžeme srovnávat. Vůbec, doporučil bych jej jako povinnou literaturu pro školy. Nejen to. Přečíst by si jej měl každý, stejně jako Orwellův „1984“. Žádná z těchto knih není lehké čtení, ale zůstává trvale vryta v paměti. Zvláště dnes by to bylo potřeba. Když slyším bláboly o tom, jak za socialismu bylo lépe, úplně mne to popuzuje. Nebo když vidím komunistickou předsedkyni Konečnou s jejími agresivními výpady proti současnému režimu a adorováním toho zločinného. Když slyším stesky lidí, jak je to tady prý hrozné a jak se tu nedá žít (na rozdíl od dob minulých jim nikdo nebrání přesídlit jinam). Jistě, minulý režim spoustě lidí i vyhovoval. Dnes sice mohou cestovat po Evropě či po světě, což tehdy nemohli (až na ty vrcholové), ale zase seděli v různých komisích a měli moc – mohli rozhodovat o osudu jiných, udávat, škodit. A o to naštěstí přišli.
Svoboda má obrovskou cenu. Je lehké ji ztratit, nesmírně těžké ji získat zpátky a bez obětí se to neobejde. Toho bychom si měli být vědomi, stejně jako skutečnosti, že patříme mezi těch málo zemí ve světě, kde se žije relativně dobře. Přes všechny politické korupční aféry, špatná rozhodnutí, nedostatečně fungující státní správu. Protože i chyby jsou součástí lidského bytí a kdo z kritiků všeho může za sebe dát ruku do ohně? Protože v diktatuře žádná taková volba není. Tam je vše dané pevně a lidé mají za povinnost se tvářit šťastně, i když jsou nešťastní. Lidské zlo se změnou režimu nezmizelo, to se nepodaří nikomu. Možnost volby však máme. Tak ji nezahoďme do odpadků jen proto, že nějaký manipulátor, toužící po moci, nabízí jakýsi ráj na zemi. A co se týče onoho depresivního konce, který prý nenabízí naději? To světélko naděje je totiž jen na nás, abychom nezapomněli a nenechali se vehnat do stejné bahnité řeky podruhé. Protože historie dokladuje, že i to se stává, a ne jednou.
Dalibor Kučera
