Článek
„Proti dezinformacím budeme bojovat podporou svobody slova a otevřené demokratické diskuze. Svoboda slova je nejsilnější zbraní demokracie,“ napsal Novinkám místopředseda ANO a stínový ministr spravedlnosti Radek Vondráček. Dezinformace nevnímá jako problém ani poslanec SPD Radek Koten, který sedí ve Sněmovně v podvýboru pro obrannou, kybernetickou a bezpečnostní politiku. „Po úspěchu ve volbách a případné účasti ve vládě rozhodně nebudeme následovat směr nastolený Fialovou vládou, tedy potlačování názorů, ale naopak jsme pro pluralitu názorů. Ostatně to bylo cílem po listopadu 1989,“ vyjádřil se. Dezinformacemi se nemíní zabývat ani Stačilo!, pochopitelně, když je jeho představitelé sami šíří. Tahle informace se objevila v Novinkách a zaregistrovala je i další média? Co na to říci?
Svoboda slova pro mne byla vždy posvátná. V roce 1968 mi bylo teprve deset, ale pamatuji si, jakým osvěžením bylo, když padla cenzura, a naopak jak svazující, když za normalizace znovu zaťala své drápy. Takže jsem rozhodně pro svobodu slova. Jenže i ta má své hranice, podobně jako pravidla slušného chování mezi lidmi. A jsou dezinformace součástí svobody slova?
Hranice je tenká, velice tenká a nesnadné je hledat ty správné meze. Přesto jsem přesvědčen, že bychom tak měli činit. Na světě existuje pravda lež a něco mezi tím (což jsou domněnky, hypotézy, teorie). Něco mezi tím má právo na život, ale dávat volnou vstupenku lžím, toť vstupenka na horskou dráhu, která postrádá zabezpečení a z níž se můžeme každou chvíli zřítit. Dát volnou vstupenku lži znamená podat ruku zlu a pustit si ho do svého revíru. Dezinformace jsou cílené lži, které mají za cíl vnést do společnosti rozkol, rozvrátit její systém a vpustit do vedení země zlouny, kterým jde jen vlastní moc a zájmy občanů jsou pro ně ukradené, byť tvrdí opak. Stačí se podívat do Ruska, do Číny, kde právě šíření dezinformací do okolních zemí je jedním ze stěžejních cílů k posílení jejich vlivu ve světě.
Bylo by skvělé, kdyby se s těmi, kteří dezinformacím podléhají, dalo věcně a konstruktivně komunikovat. Mít příležitost vyvrátit tak zjevné lži. Jenže takhle to nefunguje. Aspoň jsem se v životě s takovým případem nesetkal. Ani jednou. Spoléhat na kritické myšlení, je mnohdy jako hledat oázu na poušti. Rozhovor s člověkem, jenž podléhá takové propagandě evokuje hlášku z Cimrmanů „je to marný, je to marný, je to marný.“ Bojovat proti cíleným dezinformacím fakty připomíná boj s větrnými mlýny, protože fakta zde nemají žádnou váhu. Kde začíná ideologie, tam všechny argumenty ztrácejí body, převálcují je emoce a taková debata nikdy nekončívá dobře. Proto jsem přesvědčen, že boj proti dezinformacím nemá se svobodou slova nic společného. Jde o stavění hráze proti zlu. Pokud na tohle společnost rezignuje, nikdy to k ničemu dobrému nevede.
Je to jako kdyby se středověký panovník rozhodl zbourat hradby kolem města ve víře, že případné útočníky obměkčí hezkými slovy. Vzbuzuje představu, jako kdyby někdo vpustil do potrubí závadnou vodu, kolik lidí by se otrávilo? Stavět pravdu a lež na stejný piedestal a pokládat ji za názor proti názoru je velice nebezpečné. Kdyby to fungovalo, nikdy by se nemohl tolik vzedmout nacismus v tak kulturní zemi, jako je Německo, Itálie nebo Japonsko. Tam se aspoň poučili. Ale kolik to stálo životů. Je to jako známé úsloví o dobrém a zlém vlkovi. Jakého v sobě živíme, takoví budeme. Dezinformacemi živíme toho zlého a pak to ve společnosti takto vypadá. Nedůvěra, frustrace, nesnášenlivost. Není divu, že ji přibývá.
Když postavíme pravdu a lež na jednu rovinu s tím, že jde o různé názory, ať se lidé sami rozhodnou, není to šťastné. Nedávno jsem se s tím setkal v diskusi s jedním redaktorem MFDnes, který právě propagandistickou lež bez rozpaků považoval za jeden z názorů, který má plné právo na existenci.
To bychom mohli zcela klidně vedle sebe postavit coby rovnocenný názor o kulaté a placaté Zemi (což je ještě relativně nevinné), mohli bychom brát na rovnocenný názor, že koncentrační tábory jako takové neexistovaly, že se jednalo jen o taková rekreační střediska, v nichž si neárijci užívali, vzít za relevantní názor, že homosexualita je nemoc a gaye by měli separovat, nebo že nacismus je teorie jako kterákoliv jiná, nebo že emancipace je špatná a ženy by měly být zbaveny volebního práva, případně tvrdit, že džihád je zcela relevantní alternativou v západním světě. Jeví se to jako extrém? V porovnání s tím, co se šíří na sítích, se až tak nevymyká.
Svoboda slova a boj proti dezinformacím se nevylučují. Je to boj za naši svobodu, za vše, k čemu se demokratická společnost přes všechny své chyby dopracovala. Ztratit svobodu je snadné, stačí na to zlomek času, získat ji zpátky stojí nesmírné úsilí a oběti a století nemusí znamenat vůbec nic. Na to bychom měli myslet, pokud naše myšlení ovládne lehkomyslnost.
