Článek
V roce 1643, když probíhala třicetiletá válka, přitáhla k Brno švédská armáda Lennarta Torstensona s cílem město dobýt. Mělo být připojeno k dalším dobytým městům, například Olomouci. Obléhání však museli Švédové záhy zanechat a odtáhnout za jinými úkoly. Vojenským velitelem brněnské posádky pak byl jmenován původem Francouz Rauit de Souches. Zpočátku mu Brňané příliš nevěřili, vždyť původně působil ve švédských službách, ale svým nasazením v přípravě obrany je přesvědčil. Zastával názor, že město nemůže spoléhat na to, že válka je daleko, nechal proti dostavit opevnění (například do nich včlenil i kostel svatého Tomáše, který díky tomu přežil) a předměstí nechal zdemolovat, aby neposkytlo nepříteli krytí. Nespoléhal proto na náhodu a nechtěl šetřit za každou cenu s nadějí, že se nic nestane. Doba byla tak vážná, že tohle pochopili i obyvatelé Brna. Uplynuly dva roky a švédská vojska znovu stanula před hradbami města. Torstenson počítal s tím, že Brno záhy dobude a potáhne na Vídeň, která byla hlavním cílem válečné operace. Brno a pevnost Špilberk považoval za pouhou překážku na zásobovacích trasách. Domníval se, že do týdne bude hotovo, ale v tom se krutě mýlil. Švédské vojsko posílené posádkou z Uher čítalo 28 tisíc vojáků a mělo proti obráncům výraznou početní převahu. Přesto obléhání trvalo od 3. května do 23. srpna, kdy Torstenson definitivně odtáhl. Brno za cenu značných útrap místních obyvatel uhájilo svou svobodu, za což obdrželo značná privilegia. Přitom obránci měli ztráty minimální, život položilo asi 250 z nich, zatímco na švédské straně bylo 8 tisíc obětí.
Proč to připomínám? Nejen proto, že nedávno jsme si toto výročí připomněli. Dává totiž i námět k zamyšlení. Historie se cyklicky opakuje a můžeme z ní čerpat poučení pro dobu současnou i budoucí. Ty paralely tu jsou. Skuteční vlastenci nejsou ti, kteří pompézně vytáhnou fangle a mávají s nimi na všechny strany, když žádné nebezpečí pro ně nehrozí, nikdo je nezatkne ani nezmlátí. Skuteční vlastenci jsou ti, kteří se postaví za místo, kde žijí, a je úplně jedno, odkud pocházejí. Raduit de Souches byl Francouz, a přesto se zachoval jako brněnský patriot. Dnes má na Špilberku sochu, která shlíží svrchu na město, které hájil. Občané města si byli vědomi nebezpečí, tak pro to něco udělali. Nespoléhali na jiné a neskuhrali, že prohrají. Když viděli převahu nepřátel, nevyvěsili bílou vlajku, ani se nedali do švédských služeb, když by jim z toho koukal profit. Semkli se a zvítězili. Když dnes stále častěji čtu ty, kteří se vydávají za vlastence, jak by v případě napadení za Českou republiku v žádném případě nebojovali, protože prý za co by měli bojovat, říká to o nich hodně. Válek od roku 1645 bylo hodně, byť tahle byla jednou z nejkrutějších. Jedna z nich probíhá dva tisíce kilometrů od nás. Také tvrdí, že Ukrajina nemá šanci, že Rusko zvítězí a měla by se vzdát svých území (pak by stejně přišly na řadu další a další oblasti), aby si zachovali životy. Že přitom ztratí co nejcennější, svobodu a domov, to je jaksi vedlejší. Kolikrát mi připadá, že mnoho lidí si vůbec neuvědomuje, co je to svoboda, jak krutou daň za ni naši předkové zaplatili jen proto, abychom v ní mohli žít i my. Když posloucháme výroky představitelé jistých stran a hnutí, toužících po převzetí moci, získáváme pocit, že nějaká svoboda je ukradená a ti, co ji hájí, jsou vlastně hlupáci. I zdánlivě silnější protivník mnohokrát v historii prohrál, protože proti němu stál odhodlaný soupeř, který se nevzdal. Zvláště, když se k němu přimkli druzí. Proč by tomu mělo být právě dnes jinak?
Tehdy sázeli obránci Brna na statečnost. Dnes jistí vůdci poukazují na bídu a chudobu, ač nemají nejmenší ponětí, co skutečná bída a chudoba je, užívajíc si výdobytků společnosti. Tvrdí, že se máme raději vzdát, ustoupit zlu, jako by to bylo řešení. Zlo je roztahovačné a nikdy není nasyceno. Čteme dokonce o tom, že je špatné bojovat proti dezinformacím, ale má se jim otevřít stavidla, že si lidé sami vyberou. Je to jako ponechat středověké Brno bez hradeb. Víme, kolikrát v historii zfanatizované lidstvo dopustilo těch nejhorších zvěrstev. Takže bychom se měli vážně zamyslet. Volby budou už za tři týdny a nelze je podceňovat. Neexistuje ideální volba, každý má své šmouhy a hříchy. Volit vyznavače zla by však byla ta nejosudovější chyba. Mnohokrát se nevyplatila. Cesta zpátky ke svobodě a demokracii je hodně trnitá a nikdy se neobešla bez obětí. Dát přednost chiméře plného žaludku (který bude nasycen stejně jen šunty po době spotřeby) je cestou do propasti.
