Článek
Spánek je zajímavá nezbytná část života.
Získáváme díky němu energii, je jako nějaká nabíječka.
Vždy jsem si ho představovala, jako nějakou formu nabíjení energie. Když jsme unavení jdeme spát a nabijeme se na další den. Jako telefon, když je vybitý, dáme ho nabít na nabíječku. Jako my a spánek. Není to až příliš podobné?
Tak mě napadlo, zda lidstvo někdy vymyslí něco jako powerbanku, aby jsme mohli být vzhůru a zároveň se dobíjet. Bylo by to ohromné ušetření času, vždyť by jsme denně šetřili až 8 hodin.
Možná to někdo v budoucnosti vymyslí a budou se divit, že jsme se každý den alespoň na 8 hodin zcela vypnuli.
Kolik času by jsme tím získali.
Zároveň ale zda by to bylo schopno doplnit všechny věci, které spánek přináší, přeci jen je zde zakomponována nějaká ta regenerace těla, ale i mozku. Ztratili by lidé schopnost snít? Nebo by se promítala nějak během toho, co by byli vzhůru?
Obecně koncept spánku je něco nepochopitelného.
Princip snění stále nechápu. Propadneme se do jiné reality, která si myslíme, že je skutečná. Cítíme zde vánek větru na tváři, emoce, bolest, ale vše je jen fikce. Interagujeme zde s lidmi z reálného života a oni dělají rozhodnutí, mají své názory. To je jako známe tak moc dobře, že víme, jak by v jakékoli situaci zareagovali, nebo si to prostě mozek nějaký způsobem vymýšlí? Já ve snech často vedu konverzace s lidmi, které znám. Poté se probudím a myslím, že jsem jim to již pověděla, ale ne. Začnu na ně mluvit a oni nevědí o čem mluvím, než mi dojde, že jsem to neříkala jim, ale nějakým jejich kopiím v mé hlavě. Kopiím, které si vymyslela moje mysl.
Miluji pocit snění, je nepopsatelný a mám ho jen a tehdy, když jsem ve snu. Je to takový podivný pocit v břiše, opravdu nepopsatelný a jedinečný.
Občas se mi zdá o mých snech. O věcech, které si přeji, aby byly reálné, ale to je nemožné. Mozek mi uleví a dopřeje mi to, po čem nejvíce toužím. Konečně jsem šťastná. Pak ale nastane to nejhorší. Uvědomím si, že sním a vše se rozpadne. Je to jeden z nejhorších pocitů. Štěstí se zlomí v zoufalství a já jsem svědek jak se mi můj vysnění svět boří pod nohama. Doslova boří. Věci přestanou fungovat, lidé se vytratí a začínají nastávat věci z reality. Poté se probudím a cítím prázdnotu. Jsem smutná, že mi mozek nejprve dopřeje můj sen a následně ho celý zničí. Netuším proč to dělá, možná mi tím dokazuje, že realita má větší moc a převládá. Že by mne nedosažitelné sny neměly pohltit a já mám přijmout realitu takovou, jaká je. I když je to těžké, je to ale skutečné.
