Článek
Uvědomuji si, že budoucnost světa patří mladším a mladým. Nicméně se ptám, jaká asi bude? V USA je krátce prezidentem Donald Trump a jak jsem se nyní dočetl, prý svými kroky v oblasti ekonomiky začíná štvát už i své voliče. Mnozí jej považují za nevyzpytatelného, bojí se vysokých cen a vyčítají mu, že snahou zdanit dovozy vyvolal globální obchodní válku, která jistě nevěstí nic dobrého, konečně jako žádná válka.
Ostatně jsme svědky jedné velké horké války na Ukrajině, která čelí ruské agresi, a právě Trump se tuto válku snaží ukončit. Z mého pohledu si přitom počíná jako slon v porcelánu, ale to je věc názoru. Vrátím-li se k jeho ekonomickým krokům, prý „sám Trump už dříve uvedl, že jeho kroky mohou vést k nezbytné krátkodobé ekonomické bolesti na cestě za transformací, v jejímž rámci by se měla výroba navrátit do USA“. No a ta „ekonomická bolest“ je podstatou toho, o čem chci psát.
Už 85 let to bude 13. května, kdy v roce 1940 britský premiér Winston Churchill ve slavném proslovu řekl: „Nemohu vám slíbit nic než krev, dřinu, pot a slzy.“ Jenže to bylo v době, kdy hrozila invaze armády nacistického Německa do Velké Británie. A tehdy navíc byli lidé ještě odhodláni ledacos obětovat a na bohaté, kteří žádali po „chudých“ lidech oběti a sami žádné nehodlali podstoupit, nebylo tolik vidět jako dnes. Zdá se, že nyní už mnozí lidé nejsou ochotni snášet bolesti, byť jen ekonomické, ani si moc utahovat opasky s vidinou budoucího blahobytu, jak po nich chtěl kdysi tehdejší český premiér Václav Klaus.
Dnes se obecně chtějí mít lidé dobře hned, na nic nečekat, i když to třeba způsobí záhy až pád do exekucí. A jestli to chtějí mladí, proč ne důchodci, kteří už v nějakou dlouhou a šťastnou budoucnost nemohou doufat. Není to tak dávno, co jsem zde četl text, v kterém se pravilo, že si dnešní důchodci si nemají na co stěžovat, že se nemají vůbec špatně, dokonce se mají nejlíp, jak se důchodci v historii měli. To ale já už odmlada odpovídám na otázku, jak se mám, že si nemůžu stěžovat, jelikož hlavně nemám komu.
Ale zpět k vážnému tónu. Samozřejmě si dovedu představit, že bych se mohl mít líp, že bych mohl mít víc peněz, že bych si mohl dopřát zážitky, na které nyní nedosáhnu. Mám však výhodu, že jsem nikdy nebyl až tak chtivý, tak se snažím užít si každého dne a radovat se z něj i za daných podmínek. Především je ale blbost paušalizovat a dělat z důchodců jakousi jednolitou sociální a názorovou vrstvu. Jsou důchodci, kteří se mají opravdu dobře, pak ti, kteří se mají slušně jako já, a nakonec ti, kteří se mají opravdu špatně. Je to vlastně stejné jako v jiných věkových skupinách.
No a těm, kteří se mají na naše poměry skutečně špatně, nepomůže říkat, že jinde se mají lidé ještě hůř a že v dřívějších dobách byli lidé proti dnešku nepředstavitelně chudí. Nespasí je ani, když se jim připomene, že si za svou bídnou situaci mohou převážně sami. Tuším, že to bylo v TV Nova, kde nedávno reportéři zkoušeli zjistit, co se dá pořídit za sedm tisíc, a jestli se s touto částkou na měsíc dá vyžít. Došli pochopitelně k závěru, že nedá, a to jim jasně a ochotně potvrdili i dotázaní politici z poslanecké sněmovny. Podle mého působí podobné pokusy až groteskně.
Připomnělo mi to povídku W. S. Portera, který psal pod pseudonymem O´ Henry, v níž se v luxusní restauraci dohadují dva američtí zámožní selfmademani, kdo vyšel a vypracoval se z horších podmínek a aby dokázali, že se i dnes obejdou bez bohatství, tak si rozhádaně objednají na jídlo jeden slupky od brambor a druhý vystydlou kaši ze včerejška. Číšník se sice diví, ale jsou to vážení hosté, tak odejde vyřídit požadavky, ale než dojde do kuchyně, zavolají ho byznysmeni zpátky a jeden změní objednávku ze slupek od brambor na pečenou kachnu a druhý se k němu rychle přidá, usmějí se na sebe a zase jsou kamarádi. A tak to dopadne vždy, když chtějí bohatí ochutnat zkusmo chudobu.
Opět ale podniknu návrat k důchodcům, které se stále někteří snaží prezentovat jako homogenní sociální skupinu, nebo jim dokonce nivelizovat důchody. Nejenže se liší výší penze a mírou hamižnosti a snahou ze svých příjmů podporovat potomky, liší se i věkem, zkušenostmi, vzděláním, rozhledem, duševními schopnostmi, a rovněž zdravotním stavem. Je jistě rozdíl mezi „čerstvým“ důchodcem v dobrém fyzickém i duševním stavu a důchodcem pětaosmdesátiletým, nebo ještě starším, který je navíc nemocný. Ten druhý toho opravdu už moc nepotřebuje kromě péče.
A i když mě názory některých důchodců štvou, určitě si žádní důchodci nezaslouží, aby je kdosi používal jako kouřovou clonu, aby si přihřál svou polívčičku a aby prezentoval své vlastní problémy a nářky.
Zdroje:
