Článek
Knihu Zápisník alkoholičky jsem nečetl, jen několik rozhovorů s její autorkou, a pak jsem viděl stejnojmenný film, kde hrdinku skvěle ztvárnila Tereza Ramba. Přestože oba počiny, literární i kinematografický, kvituji, protože poukazují na dost obludný problém alkoholismu ve společnosti, reálný příběh Michaely Duffkové považuji za poměrně fádní v dějinách závislého chlastání.
Je příznačné, že každý, kdo se stane závislým na pití nápojů s obsahem C2H5OH a podstoupil „úspěšné“ léčení, vnímá svůj příběh jako jedinečný, a z osobního pohledu má vlastně pravdu, ale z hlediska druhých jde často o banální případ. Možná ne pro všechny, ale pro mnohé tak přijde po vystřízlivění z chronické opilosti ještě druhé vystřízlivění, a to z pocitu, že bude za svůj boj s démonem alkoholu obdivován.
Netvrdím, že nikdo zejména z blízkých čerstvě abstinujícího alkoholika (pokud mu po jeho ožraleckých eskapádách nějací zůstali) jeho výkon neocení. Jde ale o to, jestli on sám považuje to ocenění za dostatečně frenetické a dostatečně dlouhé. Problém spočívá v různých hlediscích. Zatímco pro alkoholika šlo v pravdě o heroický výkon, nezřídka o překonání sebe sama, pro lidi na kořalečnictví nezávislé se jednalo o pouhý návrat do normálu.
Co je však v této oblasti normou? Chtělo by se říct, že normální je nepít, stejně jako nekouřit. Jestliže u kouření se odvykání prý více daří („podle údajů z roku 2021 se údajně v Česku daří dlouhodobě snižovat počty kuřáků a vytvářet zdravější prostředí pro odvykání. V roce 2020 bylo v populaci podle dat Státního zdravotního ústavu 23,1 procent kuřáků starších 15 let, což je meziroční pokles o 1,8procentního bodu“), s alkoholem je to jiné. Pokud je pravda, že osm z deseti Čechů pije alkohol, znamená to, že se jeho konzumace týká osmdesáti procent lidí.
„Ze zprávy Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti za rok 2022 vyplývá, že spotřeba alkoholu je v české populaci dlouhodobě na vysoké úrovni. Odpovídá zhruba deseti litrům čistého alkoholu na osobu za rok. Denně pije alkohol téměř 10 procent dospělé populace.“ To znamená, že v Česku žije v populaci deset procent přiznaných či nepřiznaných opilců, respektive hlavně ochmelků. Na otázku, kolik procent se vyléčí z alkoholismu, jsem se dověděl, že jen asi 18 procent pacientů se léčí, jelikož údajně žádný alkoholik se nikdy zcela nevyléčí, může dosáhnout jen „statutu“ abstinujícího alkoholika. Potíž je v tom, že podle údajů ze srpna 2019 se více než 93 procent lidí, kteří jsou závislí na alkoholu, neléčí.
Proč tomu tak je? Nejspíš proto, že alkohol je nejen vysoce tolerovaná droga, kterou nabízejí všechny potravinářské obchody, navíc podporovaná mohutnou reklamou, viz reklamy, jež hlavně pití piva prezentují jako součást naší kultury, sportu, zkrátka jako něco v tom smyslu, že když se pije pivo, je svět v pořádku. Pití alkoholu lidé obecně, a to včetně adiktologů považují za běžnou věc, jako normál, z něhož je vymyká pár (asi 10 % populace) závisláků, kteří takzvaně chlastají první ligu. Vždyť i lékaři, kteří se věnují léčení alkoholiků, říkají, že když chce člověk svou závislost překonat, že už nikdy NESMÍ pít, místo toho, aby jim říkali, že mají proti ostatním výhodu, že NEMUSÍ už nikdy pít, že se nemusí dopovat alkoholem, ani se s jeho pomocí bavit…
V textech o léčení z alkoholické kariéry, jsem se dočetl pasáž, co dokládá mé tvrzení, že pití alkoholu je chápáno jako normální. Dotyčný napsal: „V době, kdy jsem začal řešit svoji závislost, jsem ještě naivně věřil, že dokážu pít kontrolovaně. Přesně tak, jak se to někdy píše v reklamách psychoterapeutických center. Jak se později ukázalo, pro alkoholika kontrolované pití prostě neexistuje a je to jen ztráta času, jen další past. Ovšem je to neuvěřitelné lákadlo pro všechny závislé, protože vyřešit závislost, a přitom dál pít, to je přece sen, no ne?“
Příznačné – snem je pít kontrolovaně, nikoli nepít vůbec, poněvadž abstinenti jsou zapšklí, zakyslí a „nás přece střízlivé nedostanou“. Jistá žena napsala, že se i po třech letech abstinence musí každý den znovu motivovat, aby se nenapila. Je to samozřejmě každého věc, jak a čím své nepití podporuje. Jen mám pocit, že změna života dotyčné, v kterém abstinuje, je dost chatrná. Dokonce jsem ale slyšel v jednom detektivním seriálu z produkce USA, jak nějaký detektiv říkal, že se už dvacet let pere denně s chutí na alkohol.
Když já jsem se před necelými sedmnácti lety vzdal pití alkoholu, měl jsem také obavu, že budu mít následně na chlast chuť, ale od té doby jsem žádnou chuť na pití nepocítil. Naopak se mi dělá špatně, když si mě nějací lidé přivedou na myšlenku, že bych se měl opět napít alkoholu. Zjistil jsem kupodivu, že mi alkoholické nápoje vlastně nikdy nechutnaly. Je to tristní zjištění pro člověka, který byl vždy pyšný na své nezávislé jednání, že pil pouze kvůli tomu, že to dělali ostatní, že jsou prostě situace, kdy je třeba pozvednout sklenky a stádně se napít nejčastěji na zdraví.
Nic není tolik pravdě vzdálené. Lidé nemírným pitím alkoholu na sebe přivolávají nemoc, ne-li smrt, a ani střídmá konzumace alkoholu objektivně nic pozitivního nepřináší, i když se mnou mnozí nebudou souhlasit, protože to subjektivně vnímají jinak.
Zdroje:
A po závěru přidávám úsměvný seznam rčení, která dokazují bohatou tradici opilství u nás, jmenuje se:
Jak se kdo ožere
Nevím, jestli je to výrazem alkoholismu národa, ale jistě velké společenské tolerance k pití alkoholu. Nebudu teď brojit proti konzumaci alkoholu, ale uvedu, jako co je kdo opilý, nebo jak v takovém stavu vypadá, a to podle profesí a činností v abecedním pořádku.
Akademický malíř je pod obraz; anesteziolog je v bezvědomí; boxer je ztřískanej; dermatolog je koženej; dopravák má špičku; dřevorubec je zrubanej; elektrikář je nadrátovanej; entomolog je na mol; funebrák je tuhej; hasič je stříknutej; hudebník je na moll; chmelař je jako žok; kanonýr je jako dělo; karbaník je zkárovanej; klempíř je na šrot; kněz je jako slovo boží; kočí je jak bič; kominík je zčazenej; kovář je zbušenej; kuchař je na kaši; květinářka je nakropená (stejně jako pradlena); kynolog je jako doga; lakýrník je zlakovanej; letec je jako bomba; loutkoherec je zpumprlíkovanej; malíř pokojů je zmalovanej; metař je nametenej; manekýn je upravenej, meteorolog je na mraky; myslivec je piclej; ocelář je zkalenej; ortopéd je zlámanej; pedagog je vyškolenej; písmomalíř je zlinkovanej; pištec je zhvízdanej; pneuservisman je gumovej; poslanec je odhlasovanej; pumpař je na total; pyrotechnik je jako puma; řezník je jako prase; řidič je zřízenej; sedlák ji má jak vidle; sklenář má okno; sládek je nachmelenej; soudce je jak zákon káže; tramvaják je vykolejenej; truhlář je jako prkno; uklízečka je na prach; veterinář je jako zvíře; vlekař má naváto, výhybkář je namazanej; zahradník je zlitej; zaměstnanec autobazaru je jetej; zoolog má opici; zootechnik je jako dobytek; zpěvák je zhulákanej; zákazník má nakoupíno.
No řekněte sami, má nějaká jiná činnost tolik příměrů? Jedině snad být blbej jako…, jenže to není činnost, ale vlastnost. Uvedu pár příkladů, můžete doplnit další. Blbej jako – auto bláta, až to bolí, až to tříská dveřma, bedna kytu, patník, pučtok, sedm kilo tvarohu, jak datel na betonovém sloupu… No zkrátka je to tak, jak říkala babička vnoučatům v kresleném vtipu Pavla Kantorka: „Tak to na světě chodí, blbost odkvete a přijdou plody.“ Otázka je, jaký vliv má chlast na to, že u nás blbost jen kvete?
