Článek
Do swingu se zamilovala už jako malá holka
Královna swingu- tak se Ince Zemánkové říkalo hned od té doby, co se dostala do povědomí posluchačů. Už její první singl se stal obrovským hitem a z do té doby neznámé dívky s fantastickým hlasovým rozsahem se téměř přes noc stala hvězda, jejíž písničky si v Československu prozpěvoval snad každý. Anna Inéz Koníčková, jak znělo její rodné jméno, se k hudbě dostala už v dětských letech, když její nevlastní otec domů přinesl několik desek s americkým swingem. Jako majitel řeznictví je s jedním zákazníkem vyměnil za nějaké uzeniny. Inka poslouchala rytmické nahrávky pořád dokola a nový hudební styl z Ameriky si zamilovala a naprosto mu propadla.
Tančila ve Slovenském národním divadle a snila o kariéře zpěvačky
Inka Zemánková až do konce svého života tvrdila, že se narodila v roce 1925, ale její rodný list je důkazem toho, že si celou dobu ubírala rovných deset let, zřejmě aby na své okolí a fanoušky působila mladším dojmem. Ve skutečnosti přišla na svět už 4. srpna 1915 v Praze. Vlastní otec brzy po jejím narození zemřel a Inka se spolu s matkou v dětství často stěhovala. Chvíli bydlely v Pardubicích, Hradci Králové a také v Bratislavě. Právě na Slovensku se poprvé objevila na jevišti, ale ne jako zpěvačka, nýbrž v roli tanečnice ve Slovenském národním divadle. Víc než balet ji ale lákal zpěv. O tom, že byl její hlas skutečně výjimečný, svědčí i nabídka od tehdy populární dívčí skupiny Singing girls, která chtěla Inku angažovat okamžitě poté, co ji děvčata uslyšela zpívat. Rýsující se spolupráci však zakázala starostlivá matka tehdy ještě mladičké Inky.
Ráda zpívám hot
Po matčině předčasné smrti se osiřelé dívky ujala rodinná přítelkyně, která ji s láskou vychovávala ve svém domě v Praze. Inka jí byla vděčná a rozhodla se přijmout její příjmení Zemánková, pod kterým začala ve druhé polovině třicátých let i zpívat. Vystupovala s orchestry Bobka Bryena a Karla Vlacha, se kterým v roce 1938 natočila svůj vůbec první úspěšný singl Ráda zpívám hot. Z nové pěvecké hvězdy Inky Zemánkové se u nás stala průkopnice jazzu a swingu, která na pódiu kromě výborného zpěvu předváděla i pro diváky nové pohybové kreace a prsty si luskala do rytmu, jako to bylo obvyklé u zahraničních zpěváků. Milovalo ji obecenstvo a nadšená z jejích výkonů na hudební scéně byla i dobová kritika.
Slunečnici si lidé zpívají dodnes
Největší vlna popularity však na Inku Zemánkovou teprve čekala. Režisér Martin Frič obsadil v roce 1941 oblíbenou zpěvačku do svého nového filmu Hotel Modrá hvězda, který pojednává o vtipné záměně jednoho zapadlého hotýlku s luxusním hotelem v centru města, které oba nesly stejný název. Hlavními hvězdami chystané komedie byl miláček dívek a žen Oldřich Nový a jedna z našich nejpopulárnějších hereček Nataša Gollová. Inka si před kamerou zahrála samu sebe, zpěvačku, která na pódiu zazpívá energickou písničku Slunečnice. Ve filmu tento hit napsal chudý mladý hudební skladatel v podání jednoho z nejkrásnějších českých herců Antonína Novotného, ve skutečnosti chytlavou melodii vymyslel Sláva Eman Nováček, který stál i za nesmrtelnou skladbou Jen pro ten dnešní den, která zazněla v legendárním Kristianovi. Také Slunečnice se stala takovým šlágrem, že ji znal v Československu snad každý a svou popularitu si uchovala až do dnešních dnů.
Na pódium rovnou z traktoru
Po roce 1948 čekal Inku Zemánkovou zákaz vystupování. Komunistům vadily kromě swingu samotného také Inčiny ,,americké manýry,“ které prý představovalo její luskání prstů a pohupování se v bocích. Když ji vyzvali ke změně repertoáru a distancování se od své dřívější hudební prezentace, odmítla. Milovaný zpěv vyměnila za práci vesnické traktoristky. Její první manžel měl totiž na starost traktorový park. Za své nové živobytí se nestyděla, naopak svůj nespravedlivý úděl nesla velmi statečně a po ,,šichtě“ za volantem traktoru si občas odskočila zazpívat na vesnickou zábavu nebo do kostela.
Slávy se dočkala i v zahraničí
Inka Zemánková se v šedesátých letech vrátila spolu s manželem zpět do Prahy a její zákaz činnosti byl zrušen. Pomalu zas mohla začít vystupovat před publikem, ale obrovské slávy, kterou si užívala před rokem 1945, už se nedočkala. Přesto byla její další kariéra po vynucené pauze velice úspěšná, a to hlavně v okolních zemích, kam ji pozvali nadšení zástupci zahraničních agentur, které svým uměním naprosto ohromila. Nabídky přicházely z Polska, Německa i Švýcarska. Když bylo Ince Zemánkové téměř už sedmdesát let a byla již nějakou dobu vdovou, provdala se za svého druhého manžela. Ten působil jako lázeňský lékař a známá zpěvačka s ním zůstala až do jeho smrti v roce 2000. V květnu stejného roku zemřela také ona. Bylo jí 84 let.
Zdroje:
JIRAS, Pavel. Barrandov- Oáza uprostřed běsů III. Praha: Ottovo nakladatelství, 2013. ISBN 978-80-7451-354-1
