Článek
Slečna z lepší rodiny
Narodila se ale jako Johanna Rottová do dobře situované pražské měšťanské rodiny v roce 1830. Její otec si v Praze zřídil obchod a i když sám prošel poněmčující výchovou, která neminula ani jeho děti, přesto malé Johance vštípil hrdost k českému národu. Procházky po Praze, kdy jí i její mladší sestře Žofii otec zaníceně vypravoval o slavných českých dějinách, vyvolaly v obou dívkách lásku k vlasti. V tehdejší lepší společnosti, ve které se rodina pohybovala, se ale čeština nepoužívala, a tak byť Johana v dětství česky mluvila, na tento jazyk brzy zapomněla, jelikož byl v tehdejší době obecně považován za sprostý a vhodný akorát tak pro služky, ale ne pro slečnu ze zámožné rodiny.
Mladá Johana Rottová na portrétu J. Václava Myslivečka, který byl oblíbeným malířem v pražských měšťanských rodinách a na portréty se specializoval.
Žena patří k plotně!
Mladá Johanka tedy nastoupila do německé školy a němčina se stala jazykem, kterým mluvila a kterým začala i psát, což jí do života přineslo první velké problémy a trápení. Psala si totiž deník, kde si stěžovala na těžkou národnostní situaci Čechů, a ten se nedopatřením dostal mezi její školní sešity, a spolu s nimi do rukou učitele, který pro tyto zakázané myšlenky rozhodně neměl pochopení. Poslal jej tedy panu Rottovi a ten dceři zakázal další spisovatelské pokusy a slíbené hodiny češtiny, které si dcera tolik přála, odřekl. Johanu čekala obvyklá německá výchova, kdy navštěvovala dívčí internát v Praze a připravovala se na svou budoucí úlohu manželky a matky, jiný osud od ní nikdo nečekal. I přes zákaz psaní vytvořila svůj první almanach, tedy sbírku různých povídek, básní a příběhů, který nazvala Zvuky loutnové a který se opět dostal do rukou učitele. Ten tentokrát osobně navštívil otce a s velmi vážnou tváří mu vyjádřil své obavy o Johančinu budoucnost. Shledával ji totiž opravdu talentovanou, ale byla to přece dívka! Svými literárními pokusy by znemožnila celou váženou rodinu Rottovu. Žena měla podle dobových názorů jediné místo- u dětí a u plotny, a tyto názory bohužel sdíleli i Johančini rodiče.
Ke vzdělání dívek z lepších rodin patřila v 19. století hra na klavír nebo tehdy módní francouzština. Na nic víc myslet nesměly. Ilustrační foto
Ze studentky švadlenkou
Po onom výstupu s učitelem pro dívku nastalo těžké a temné období, jak na tu dobu sama později vzpomínala. Ze školy musela okamžitě pryč a byla vzdělávána už jen soukromými učiteli, kteří docházeli do jejich domu. Knihy, její vášeň a láska, jí byly zabaveny a místo čtení a vymýšlení „nesmyslů“ ji čekaly nekonečné hromady prádla určeného k vyšívání a vyspravení. Snášela to těžce, vždyť četba byl celý její svět a znala dokonce i knihy v té době zakázané. Navštěvovala totiž rodinu policejního komisaře Kreuzmanna, který jí umožnil k takovým knihám přístup. Některé texty si také opisovala, mimo jiné i básně milovaného básníka císařovny Alžběty- Heinricha Heina. Když Johana oslavila šestnácté narozeniny, konečně otec do rodiny pozval učitele češtiny a nadšená Johana se spolu se sestrou mohly začít učit jazyk, který milovaly. Nebyl to ale jediný učitel, kterého otec přizval ke svým dvěma dcerám a pro Johanu bylo ono druhé setkání přímo osudové.
Budoucí velká spisovatelka Karolina Světlá se díky Petru Mužákovi seznámila s českými vlastenci a dokonce od něj poprvé slyšela píseň Kde domov můj.
Od jehly a nitě až k Němcové
Petr Mužák měl za úkol slečny vzdělávat mimo jiné v hudbě, ale místo lásky ke klavíru v Johaně probudil vlastenectví, které kdesi uvnitř ní spalo od dob zabavení jejího prvního literárního pokusu. Stal se Johančiným ctitelem a v roce 1852 dokonce i jejím manželem. Pro mladou paní teď začaly zcela nové časy a jelikož Petr byl velkým vlastencem, seznámil ji i s dalšími podobně smýšlejícími, mezi nimiž nechyběla ani pozdější blízká Johančina přítelkyně Božena Němcová, se kterou byly často srovnávány. Pravdou je, že prožily stejnou tragédii- obě přišly o své dítě. Manželům Mužákovým se rok po sňatku narodila dcerka, která dostala jméno po své kmotře. Jmenovala se Božena a onou kmotrou nebyl nikdo jiný než nejznámější česká spisovatelka.
Přítelkyně Světlé Božena Němcová na svém nejslavnějším portrétu od Josefa Hellicha. Měli hodně společného- obě třeba sbíraly lidovou slovesnost.
A zrodila se hvězda
Po dceřině smrti začala zlomená Johana stejně jako Němcová nacházet útěchu v psaní. Zrodila se Karolina Světlá. Pseudonym si ovšem nevybrala náhodně. Ve jménu se inspirovala u své oblíbené neteře Karoliny, která jí tolik připomínala zemřelou Boženku a příjmení je stejné jako název mužova rodiště, Světlá v Podještědí. Jelikož ji zaujali místní lidé a chtěla znát jejich osudy i příběhy, které se váží ke kraji Podještědí, svlékla svůj městský oděv a místo módního klobouku si na hlavu uvázala šátek a lidé se jí začali pomalu otevírat a ona z jejich vyprávění čerpala pro své romány. Docílila toho, co se Němcové, která v tomto kraji také pobývala, nepodařilo. V ní lidé přeci jen stále viděli manželku státního úředníka a nevěřili jí, kdežto manželka jejich rodáka si je získala. Vykreslila známé postavičky i milovanou krajinu a stala se uznávanou a ve své době velice populární autorkou. Její snad nejznámější román Kříž u potoka byl dokonce zfilmován ještě v éře němého filmu a v roce 1937 ho následoval další stejnojmenný pokus s Jiřinou Štěpničkovou v hlavní roli.
Krásná Jiřina Štěpničková byla ideální představitelkou dívek z venkovského prostředí. Ukázala to ve filmové verzi Kříže u potoka, ale i v Maryše.
Skandální láska
A potom, už jako respektovaná spisovatelka, Karolina potkala mladého Jana Nerudu a přes všechny překážky to mezi nimi zajiskřilo. Vyměňovali si dopisy, kde se navzájem vyznávali ze svých citů. Tyto dopisy musela Karolina spálit, nařídil jí to totiž její muž, kterému lidé donesli, co za jeho zády manželka s mladým a zatím nepříliš úspěšným básníkem dělá. Byl z toho pořádný skandál a uvažovalo se dokonce o rozvodu. Jelikož ale ony inkriminované milostné dopisy manžel sám četl a na vlastní oči se přesvědčil, že nešlo o vztah milenecký, ale pouze platonický, své ženě odpustil a zůstali spolu až do jeho smrti, kterou Karolina těžce nesla. Ze vztahu s Nerudou ale čerpala ve svých románech a zřejmě jen povinnost a slib, který dala manželovi u oltáře, mohli za to, že vztah se z romantické a platonické roviny neposunul někam dál. Svědčí to o charakteru, který tato neobyčejná žena jistě měla.
Vážná oční choroba způsobila, že Karolina na čas dokonce oslepla a své texty diktovala neteři Anežce, která je místo ní zapisovala.
Přes nesnáze ke hvězdám
Karolina ale nebyla jen vlastenkou a spisovatelkou. Byla také významnou představitelkou boje žen za zrovnoprávnění ve společnosti. Její následovnice Eliška Krásnohorská stála u zrodu dívčího gymnázia Minerva, které bylo prvním dívčím gymnáziem v celém Rakousko-Uhersku. Založené bylo roku 1890 a o devět let později, 7. prosince 1899, umírá slavná česká spisovatelka Karolina Světlá, která dokázala, že může světu dát víc, než jen zašitá prostěradla.
Zdroje: karolinasvetla.cz, plus.rozhlas.cz, mujrozhlas.cz, HERCÍKOVÁ, Iva. Johana. Praha:Albatros, 1980.
