Článek
Mysleli, že není nebezpečný
Město Osek leží na úpatí Krušných hor v okrese Teplice. V 19. století se zde začala rozvíjet těžba uhlí, k čemuž přispělo i vybudování železnice. Po první světové válce bylo místní obyvatelstvo téměř půl na půl české a německé, s mírnou převahou Němců. Práce tu bylo dost, a to hlavně díky dolu Nelson, který založil jeden anglický podnikatel už v roce 1876. Své jméno dostal podle britského admirála Nelsona, který proslul v napoleonských válkách. Důl býval považován za bezpečný. To se ale jedno lednové odpoledne změnilo. Dne 3. 1. 1934 se zde totiž odehrála tragédie, která otřásla nejen celou naší zemí, ale i okolním světem.
Práce horníka patřila k těm nejnebezpečnějším. Tomu měla odpovídat i ochranná opatření. Jenže ne vždy se předpisy dodržovaly. Ilustrační foto
Zachránili se jen čtyři
Toho dne šli horníci jako obvykle na svou odpolední směnu. Když se doma loučili se svými manželkami a dětmi, nikdo z nich nemohl tušit, že je vidí naposledy v životě. Kolem třičtvrtě na pět se celým Osekem i sousedními obcemi rozezněl výbuch, který následovalo chvění půdy. Lidé si původně mysleli, že je postihlo zemětřesení. Potom ale uslyšeli hasičské vozy, a když se podívali směrem, kam jedou, všem bylo náhle jasno. Z dolu Nelson III stoupal dým. Všichni se k místu tušeného neštěstí rozběhli. Uviděli rozbitou těžní věž a slyšeli další detonace. Začaly se sbíhat i ženy a matky horníků, kteří ten den odešli do práce. Záchranné týmy se snažily, ale brzy bylo jasné, že důlní katastrofu nemohl nikdo z mužů pod zemí přežít. Zabil je výbuch nebo smrtící oxid uhelnatý. Přesto se čtyřem horníkům podařilo vyváznout! Unikli větrnou jámou, poblíž které pracovali. Dokázali vyšplhat po žebříku ven. Další dva kolegové, kteří běželi hned za nimi, to štěstí bohužel neměli. Jednomu z nich už došla síla a zůstal v dole a druhý se těsně před východem zvrátil zpět dolů, protože se stihl nadýchat požárních plynů. Jelikož se výbuchy stále opakovaly a hasiči se přiotravovali oxidem uhelnatým, bylo rozhodnuto o ukončení všech záchranných prací. Na zemský povrch se podařilo vyzvednout pouze 13 mrtvých těl ze 142 lidí, kteří ten den na dole Nelson pracovali. Protože se odborníci shodli, že je nemožné, aby někdo ještě zůstal naživu, tři dny po tragédii byl důl zazděn.
Šetřili na špatném místě
Když se 8. ledna konal pohřeb třinácti vytažených horníků, zúčastnily se ho desítky tisíc lidí. Kromě uctění památky obětí šlo ale i o protest proti důlní společnosti, která byla v očích veřejnosti viníkem celé katastrofy. Důvodem exploze byl totiž vysoce výbušný uhelný prach, kterého byla v dole krátce před neštěstím skoro půlmetrová vrstva. Měl se pravidelně odklízet a kropit vodou, aby nedošlo k jeho vznícení, ale Mostecká uhelná společnost, která důl Nelson III provozovala, před časem zavedla sérii úsporných opatření. Šetřit se rozhodli i na bezpečnosti. A tak byla například propuštěna parta zaměstnanců, která měla za úkol uhelný prach odklízet a důl kropit vodou nebo byla odstraněna pomocná klec, která mohla v čase po výbuchu zachránit spoustu horníků. Kvůli šetření na údržbě dolu se začalo mohutně protestovat. Nakonec byli všichni důlní inženýři zatčení a pro generálního ředitele Mostecké uhelné společnosti si muži zákona došli ihned po skončení pohřbu obětí, kterého se toho dne účastnil. Jelikož ale firma zaplatila kauci, byli obvinění vyšetřováni na svobodě.
Většina zemřelých horníků byla pochována na hřbitově v Oseku. Ti poslední až celé čtyři roky po neštěstí.
Vyšší moc
Pro pozůstalé se začaly konat celonárodní sbírky. Rodiny přišly ze dne na den o své živitele, a když se zdrcené vdovy obrátily na důlní společnost, dostaly jen mzdu za dva dny, které jejich muži v měsíci lednu odpracovali. To zdvihlo další vlnu protestů a žalob, jelikož horníci měli podle úmluvy dostat plat za všechny dny, které stráví v dole, byť už byli dávno mrtví. Soud je však nevyslyšel. A za tragédii, při které zemřelo tolik lidí, nebyl ani nikdo potrestán. A to se počet obětí ještě o dvě zvýšil. Když totiž chtěli v červnu 1934 důl otevřít, aby se mohli konečně vynést všichni mrtví ven, následoval další výbuch, který usmrtil dva horníky. Vyšetřující komise nakonec dospěla k závěru, že příčinou tragédie bylo pravděpodobně velké množství uhelného prachu, který nebyl odklízen, a proto vybuchl. Jelikož za to ale prý mohla ,,vyšší moc“, nebyl za smrt 142 lidí nikdy nikdo potrestán. Soud jen rozdal obviněným pokuty za porušení bezpečnostních opatření, které za ně jejich zaměstnavatel zaplatil. Poslední těla zemřelých horníků byla na zemský povrch vyzvednuta až čtyři roky po výbuchu a mohla tak být konečně důstojně pohřbena. Případ vzbudil nebývalou pozornost veřejnosti a i díky tomu byl novelizován zákon, který zvyšoval pokuty za nedodržování bezpečnostních předpisů v dolech. Mezi pozůstalé bylo rozděleno přes tři miliony korun, z nichž část pocházela ze sbírek, část od státu a část od Mostecké uhelné společnosti. Dodnes je osecká katastrofa druhým největším důlním neštěstím u nás.
Pomník důlní katastrofy na dole Nelson III v Oseku
