Článek
Z deseti sourozenců jich sedm měřilo jen okolo metru
Ovitzovi se do koncentračního tábora Osvětim dostali kvůli svému židovskému původu. Díky falešným dokumentům se jim ale podařilo zůstat mimo zájem nacistů až do jara 1944. Nikde se neskrývali, naopak. Během válečných let i nadále úspěšně vystupovali se svou zábavnou show po zemích střední Evropy. Znali je diváci v Rumunsku, v Maďarsku, a dokonce i v Československu. Jejich rodinná umělecká skupina se však neproslavila jen výborným zpěvem a dokonalou hrou na hudební nástroje. Největším lákadlem na vystoupení sedmi sourozenců se pro publikum stala jejich výška.
Rozika, Francesca, Avram, Frieda, Micki, Elizabeth a Perla Ovitzovi totiž přišli na svět s pseudoachondroplazií, což je typ nanismu způsobující nepřiměřeně malý vzrůst. Průměrná výška v dospělosti činí u postižených mužů 120 centimetrů, u žen pak ještě o čtyři centimetry méně. Podle americké neziskové organizace National Organization for Rare Disorders, která zastupuje lidi se vzácnými onemocněními, má až třicet procent pacientů s pseudoachondroplazií rodiče trpícího toutu nemocí. Stejně tomu bylo také u sourozenců Ovitzových, jejichž otec se s pseudoachondroplazií narodil v roce 1868. Shimshon Eizik Ovitz se živil jako bavič na svatbách a potulný rabín. Se svými dvěma standardně vysokými manželkami měl dohromady deset dětí. Na sedm z nich se přeneslo jeho postižení. Zbývající tři potomci, Leah, Arie a Sarah, vyrostli do normální výšky.
Se svou uměleckou skupinou vystupovali po Evropě
Rodina pocházela z malé rumunské obce Rozavlea, která leží v historickém a kulturním regionu Maramureš na severu země. Odtud Ovitzovi vyráželi na turné se svou vlastní uměleckou skupinou nazvanou příznačně Lilliput Troupe. Navzdory svému hendikepu dokázali najít způsob, jak se uživit. Trpasličí sourozenci zpívali a hráli na hudební nástroje v dětských velikostech a jejich vysocí příbuzní zajišťovali vše potřebné v zákulisí. Uměli několik jazyků a navíc také velice dobře vypadali. Lidé s pseudoachondroplazií mají sice krátké končetiny, ale jejich obličejové rysy zůstávají normální. Půvab sester tak spolu s hudebním talentem a vtipně sehranými scénkami pomohl Ovitzovým k mnohaleté úspěšné evropské kariéře.
Rodná vesnice Ovitzových Rozavlea leží v severní Transylvánii poblíž města Sighetu Marmației v Rumunsku. Pokud zrovna rodina nebyla na turné, žili zde všichni příbuzní pospolu v jednom domě
Po vypuknutí druhé světové války a následném obsazení severní Transylvánie Maďarskem začalo Ovitzovým jako Židům hrozit veliké nebezpečí. I když se dokázali dlouhou dobu transportu do koncentračního tábora vyhýbat, nakonec mu neunikli a v květnu 1944 se dvanáct členů rodiny ocitlo v Osvětimi, kam bylo toho roku deportováno také dalších několik tisíc židovských obyvatel z okolí jejich domovské obce. Mezi nimi například i spisovatel a politický aktivista Elie Wiesel, narozený v blízkém městě Sighet Marmației, který z válečných hrůz vyvázl živý a v roce 1986 se stal nositelem Nobelovy ceny míru.
V Osvětimi je čekaly bolestivé lidské experimenty
V osvětimské továrně na smrt trpasličí rodina Ovitzových ihned upoutala pozornost táborového lékaře Josefa Mengeleho, nechvalně proslulého svými zrůdnými lidskými experimenty. „Teď mám práci na dvacet let,“ radoval se prý poté, co dvanáctičlennou skupinu čítající i pět normálně vysokých příbuzných poprvé spatřil. Pro člověka, který se zabýval pokusy o dědičnosti, znamenali sourozenci skutečnou raritu. Ovitzovi byli největší takto postiženou rodinou, která do Osvětimi vstoupila, a jsou dokonce považováni za vůbec největší rodinu trpaslíků, která kdy byla v historii zdokumentována.
Sedm sourozenců z židovské rodiny Ovitzových trpělo genetickým onemocněním zvaným pseudoachondroplazie. Jejich malý vzrůst je v Osvětimi uchránil před smrtí. Žili odděleně od ostatních vězňů a dostávali více jídla. Pro Josefa Mengeleho byla totiž takto velká trpasličí rodina obzvlášť cenná. Potřeboval ji pro své zvrhlé experimenty o dědičnosti
Zájem Josefa Mengeleho o trpasličí sourozence nakonec všech dvanáct členů rodiny uchránil před smrtí v plynové komoře. Ovitzovi se ale v Osvětimi museli podrobit bolestivým pokusům. Trhání zubů a vlasů, horká voda litá do uší, gynekologické testy nebo odběry krve tak časté, že po nich oběti sadistického doktora omdlévaly. Sestry a bratři byli také vystaveni ponižujícím přehlídkám, při nichž museli stát nazí a snášet zkoumavé pohledy ostatních nacistů, kterým je Mengele předváděl jako kuriozity.
Po válce začali nový život v Izraeli
Kruté měsíce za zdmi tábora Ovitzovi přežili a v lednu 1945 se dočkali osvobození Rudou armádou. Na čas skončili v uprchlickém táboře v Sovětském svazu, odkud se po konci války vydali zpět do rodné vsi. Svůj milovaný domov však nalezli zcela zničený, a protože už je v Rumunsku nic nedrželo, rozhodli se odejít do zahraničí. Nakonec se usadili v Haifě. Ve třetím největším izraelském městě vzdáleném asi devadesát kilometrů od Tel Avivu pak v roce 1949 začal jejich nový život.
Až do poloviny padesátých let Ovitzovi s úspěchem vystupovali se svou obnovenou rodinnou show. S uměleckým světem se ale ani po ukončení hudební kariéry tak úplně nerozloučili. V Haifě se z nich totiž poté stali provozovatelé kina. Jako poslední z trpasličích sourozenců zemřela nejmladší Perla. Odešla v roce 2001.
„Byla jsem zachráněna díky milosti ďábla,“ vzpomínala na nejtěžší léta života, kdy byla v Osvětimi obětí pokusů Josefa Mengeleho, díky čemuž se její rodině paradoxně podařilo pobyt v táboře smrti přežít.
Zdroje:
