Hlavní obsah
Věda a historie

Tatér z Osvětimi: Aby přežil, musel tetovat spoluvězně. Slovák Lale Sokolov to tajil přes 50 let

Foto: Pixabay.com

Ilustrační foto

Byl hlavním tatérem v koncentračním táboře Osvětim. Nově příchozím vězňům musel do kůže tetovat čísla, která sloužila k jejich identifikaci. Díky tomu se Slovákovi Lalemu Sokolovovi podařilo válku přežít. Svůj tíživý příběh tajil celá desetiletí.

Článek

Do transportu se přihlásil dobrovolně

Slovenské městečko Krompachy leží v Košickém kraji v okrese Spišská Nová Ves. Po pádu Rakouska-Uherska a vzniku samostatného Československa zde žilo téměř 400 židovských obyvatel. Mezi nimi byl i Ludwig Eisenberg, kterému nikdo ze známých neřekl jinak než Lali nebo Lale. V roce 1942 byl ve svých 26 letech transportován do nechvalně proslulého nacistického koncentračního tábora Osvětim na jihozápadě Polska. K deportaci do tábora smrti se přihlásil dobrovolně, protože naivně doufal, že tím zachrání zbytek své rodiny.

Foto: Wikimedia Commons/Fair use

Lale Sokolov se do Osvětimi dostal v roce 1942. Krátce po svém příjezdu se stal hlavním táborovým tatérem

Ihned po příjezdu do Osvětimi ho dozorci poslali budovat nové bloky rozšiřujícího se tábora. Těžkou práci na stavbě však Lale vydržel vykonávat jen krátce, jelikož zanedlouho onemocněl vysoce nakažlivým tyfem. Nebezpečná nemoc mu paradoxně možná zachránila život, protože se během rekonvalescence spřátelil s Francouzem zvaným Pepan, který měl za úkol tetovat nově příchozím vězňům na předloktí jejich identifikační čísla, což byla poměrně bolestivá procedura. Především však šlo ze strany nacistů o akt ponížení a odlidštění, kdy vězňům de facto vzali jejich skutečná jména a udělali z nich jen další čísla v řadě.

Foto: Zoltan Kluger/Wikimedia Commons/Public domain

Vytetované evidenční číslo na předloktí pro vězně znamelo ztrátu vlastní identity

Stal se hlavním tatérem v Osvětimi

Po svém uzdravení začal Lale svému francouzskému příteli asistovat při tetování a vše potřebné se od něj naučil. Když pak jednoho dne Pepan zničehonic zmizel, zaujal Lale jeho místo a stal se hlavním táborovým tatérem. To výrazně zvýšilo jeho šanci na přežití. Dostával totiž víc jídla a dokonce mu byla přidělena vlastní místnost na spaní. Navíc mohl díky své lepší pozici začít pomáhat i ostatním vězňům. Obchodováním s věcmi a penězi mezi spoluvězni a místními vesničany dokázal zajistit potraviny a léky pro potřebné, k čemuž ovšem bylo zapotřebí i vycházet dobře s dozorci. Lale odmítal, že by s nacisty spolupracoval. Chtěl jen přežít a pokusit se zachránit další vězněné Židy, ale právě obavy z nařčení z kolaborace nakonec vedly k tomu, že o svých válečných zkušenostech mlčel dlouhých 50 let.

Do krásné vězeňkyně se zamiloval na první pohled

Teprve v roce 2003 se bývalý osvětimský tatér rozhodl své traumatické zážitky z koncentračního tábora zveřejnit. Krátce předtím totiž zemřela jeho manželka, se kterou si kdysi slíbili, že o tom, co zažili během války, nebudou nikdy mluvit. Gita Fuhrmannová se do tábora dostala v pouhých 18 letech a Lale se do krásné vězeňkyně zamiloval na první pohled, když jí tetoval na ruku její evidenční číslo. Už v tu chvíli prý věděl, že ona je ta pravá. Gita jeho city opětovala a mezi dvěma mladými lidmi se navzdory všudypřítomné smrti a utrpení zrodil milostný vztah. Když se blížil konec války, musela se dvojice rozdělit. Lale byl poslán do Mauthausenu v Rakousku a Gitu dozorci ze strachu před blížící se Rudou armádou vyhnali na takzvaný pochod smrti. Netušili, jestli se ještě někdy shledají.

Oba měli štěstí a dočkali se osvobození, ovšem jeden o druhém nevěděli nic. Když se Lale vrátil na rodné Slovensko, z celé rodiny našel naživu pouze svou sestru. Zbytek příbuzných nacisté zavraždili v plynových komorách. Nemohl zapomenut na Gitu, ale nevěděl, kde ji hledat, dokud ho nenapadlo, že Bratislava v té době sloužila jako záchytný bod pro přeživší vězně vracející se do Československa. Rozjel se na tamější nádraží, kde čekal několik týdnů a doufal, že se Gita jednoho dne objeví. Když už začínal ztrácet naději, že milovanou ženu najde, náhodně ji potkal na jedné z bratislavských ulic. Ještě téhož roku se vzali a zůstali spolu až do Gitiny smrti.

Svůj příběh zveřejnil až krátce před smrtí

Ani jejich poválečný život však nebyl jednoduchý, i když se jim zpočátku dařilo. Otevřeli si textilní továrnu a aby lépe zapadli do Sověty stále více ovládané země, změnili si příjmení na Sokolovovi. Ani to však Laleho neuchránilo před znárodněním jeho majetku a vězením, kam ho komunisti poslali v roce 1948. Lale na nic nečekal a po propuštění emigroval spolu s Gitou až do daleké Austrálie. Usadili se v Melbourne a věnovali se obchodu s textilem. V roce 1961 se jim narodil jediný syn Gary, s jehož pomocí se dostal otcův neuvěřitelný životní příběh na veřejnost. Po smrti milované manželky se totiž 87letý Lale Sokolov konečně odhodlal promluvit o všem, co jako hlavní osvětimský tatér před více než půlstoletím zažil.

Prostřednictvím Garyho a jeho známých se v roce 2003 spojil s novozélandskou spisovatelkou žijící v Austrálii Heather Morrisovou, která tři následující roky poslouchala jeho dechberoucí vyprávění, na jehož základě vydala v roce 2018 mezinárodní knižní bestseller Tatér z Osvětimi. Na motivy vzpomínek Laleho Sokolovova byla v loňském roce uvedena i stejnojmenná minisérie, v níž ztvárnil hlavní roli americký herec Harvey Keitel. Ani knihy ani televizního zpracování svého příběhu se však už někdejší osvětimský tatér nedožil. Zemřel v roce 2006. „Když jsi se vzbudil a byl jsi naživu, byl to vždy dobrý den,“ vzpomínal Lale Sokolov na nejtěžší chvíle svého života, kdy si i přes všechny hrůzy, kterých byl v Osvětimi svědkem, dokázal zachovat optimismus.

Zdroje:

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz