Článek
Ústav v růžové zahradě
Měděnec je malá obec v okrese Chomutov v Ústeckém kraji. Tragédii, která se zde odehrála, tu připomíná už jen památník věnovaný obětem požáru. Dříve na jeho místě stávala honosná vila s upravenou zahradou plnou růží, která původně sloužila jako továrna na výrobu nití. Po jejím zrušení tu chvíli fungovala poddůstojnická škola a nakonec budova začala sloužit jako ústav sociální péče, kde se o postižené staraly nejprve řádové sestry a později vychovatelky. Toho pochmurného podzimního dne, 1. listopadu roku 1984, ve staré dřevěné budově krátce před půlnocí nastala panika. Dům zachvátil požár a jeho následky byly katastrofální.
Památník obětem požáru v Měděnci byl postaven v roce 2008 a připomíná téměř čtyřicet let starou tragédii, která se zde odehrála.
Smrtící plameny
Telefony na odděleních byly uzamčené, aby si z nich personál nemohl vyřizovat soukromé hovory. Pro pomoc se tak muselo běžet až do vesnice a teprve tam z místní hospody zavolat hasiče, což bylo zdržení, které přispělo k většímu rozšíření požáru. Když nakonec hasiči dorazili, práci jim komplikovala tma a hustá listopadová mlha, ale hlavně nedostatek vodního zdroje v okolí objektu. Některé jednotky navíc přijížděly z dálky až několika desítek kilometrů. Záchrannou akci ztěžoval i fakt, že některé těžce postižené dívky byly zamčené v uzavřených klecích, v ústavu chyběl nouzový východ, hasící přístroje nefungovaly. Všechny tyto okolnosti vedly k tomu, že pro 26 chovanek přišla pomoc pozdě. Uhořely.
Z oběti žhářkou
Soudní proces začal odkrývat smutné pozadí tragického požáru. Ukázalo se, že za ním stojí jedna z chovanek shořelého ústavu. Eva Kováčová do Měděnce přišla ve svých dvanácti letech díky chybnému a laxnímu přístupu úřadů. Nepatřila tam. Místní pacientky byly těžce mentálně postižené a některé neuměly ani mluvit. Přesto tam sociální pracovnice zdravou Evu poslaly. Už její předchozí život nebyl žádná pohádka. Narodila se do početné romské rodiny na Chomutovsku, a když ji vlastní matka krátce po narození pohodila do sklepa, putovala do kojeneckého ústavu. Od té doby pobývala střídavě v dětských domovech a ve své rodině. Rodiče ji týrali a otec ji podle její výpovědi dokonce i znásilnil, což nahlásila, ale vedlo to jen k dalším matčiným krutým trestům. Nakonec už Eva pobyt doma nevydržela a utekla do Chomutova, kde hledala pomoc u místních sociálních pracovnic.
Když Eva obvinila svého otce ze znásilnění, její matka ji prý za trest zamykala do sklepa a nakonec ji přiměla obvinění stáhnout. Ilustrační foto
Evu si přehazovala různá zařízení až do doby, než se rozhodlo o jejím trvalém umístění v Ústavu sociální péče v Měděnci. Tam žila čtyři roky, než se ve svých šestnácti letech rozhodla budovu zapálit. Co ji k tomu vedlo? Prý chtěla, aby se spolu s ostatními chovankami dostala do jiného a lepšího zařízení. Zdejší vychovatelky se k nim měly chovat krutě, údajně je přivazovaly k topení, týraly je a ládovaly je léky na uklidnění, které nepotřebovaly. Eva Kováčová vypověděla, že měla s jednou z vychovatelek dokonce lesbický vztah. Ona žena navíc své svěřenkyni slibovala, že si ji osvojí a vezme si ji domů. Z plánu ale sešlo a možná i to zklamanou a narušenou dívku vedlo k odhodlání se k hrůznému činu. Vzala sirky a zapálila skříně s oblečením. Stará budova během chvíle vzplála.
René skočil pod vlak
Žhářka Eva Kováčová dostala za svůj čin jako nezletilá trest pěti let vězení. Ten si odpykala ve věznici v Pardubicích, ovšem na svobodu se dostala až po devíti letech - v roce 1993. Trest jí byl totiž zvýšen kvůli jejímu opakovanému napadání personálu. Spolu s ní byly odsouzeny i dvě vychovatelky z Měděnce, které se podle soudu skutečně dopustily nepřiměřeného chování k postiženým dívkám z ústavu. Po opuštění věznice se Evy ujal jezuitský páter, který jí chtěl pomoci. Následoval kolotoč pokusů o sebevraždu a záchvatů vzteku. Špatný psychický stav do jisté míry pramenil i z přesvědčení Evy Kováčové, že se narodila ve špatném těle. Dlouho si uvědomovala, že se cítí být mužem a nakonec prošla změnou pohlaví a stal se z ní René Lízna. Jeho život skončil na kolejích. Po útěku z léčebny v Brně, kam byl pro své nebezpečné chování umístěn, skočil ve svých 46 letech pod vlak. Stalo se to 26. července 2014 jen několik kilometrů od léčebny. Dodnes je celý děsivý případ požáru v Měděnci částečně obestřen tajemstvím. Režisér Filip Renč se nechal touto krušnohorskou tragédií volně inspirovat a natočil o ní známý film Requiem pro panenku.
Ve filmu Requiem pro panenku si žhářku Evu zahrála Aňa Geislerová. Podobné si však nebyly. Eva byla tmavá černovláska.
