Článek
Cestování je díky technickému pokroku stále dostupnější zábavou. Svět se stává menším a ještě menším… Konstruktéři letadel z toho nabyli dojmu, že i lidé nutně musí být menší a ještě menší, pročež na palubách všech aeroplánů rozteč mezi sedadly kreativně přizpůsobili rozměrům liliputa. Vzrostlejší pasažér buďto platí, nebo trpí. Moderním letounem se ze starého kontinentu dostanete do Ameriky jen za pár hodin, ale máte pocit, že jste zestárli o několik let. Také člověku často přijde, že v prostorách letiště tráví víc času, než v cílové destinaci. Pravda, lze si krátit dlouhou chvíli utrácením peněz v duty-free shopech, nebo zdarma sledovat oknem startující a přistávající vzdušné koráby. Také můžete pozorovat, s jakou láskou a péčí letištní zaměstnanci neurvale metají zavazadla do nákladového prostoru vašeho letadla. Jak kufry, které se jim nepodařilo rozflákat hned napoprvé, berou z dopravního pásu zpět do vozíku a za trest je dnes už nikam nepošlou. Jednalo by se vskutku o legrační podívanou, kdyby se postižené kufry na chlup přesně nepodobaly těm vašim.
„Kde je můj kufr? Kde jsou mé šminky? Kde je mé spodní prádlo?“ ohlušující fistulí klade Petra znepokojivé otázky letištnímu zaměstnanci v Limě a buší plyšovým medvídkem do přepážky s nápisem Baggage Claim. Úředník děkuje Bohu, že jej od rozběsněné cestovatelky dělí neprůstřelné sklo a dělá to nejrozumnější, co lze v takovéto situaci dělat – tváří se zkroušeně a mlčky přikyvuje. Buďto prošel nedávno kurzem asertivity, nebo je již delší dobu ženatý. Nakonec sebekriticky přiznává, že všechno je jeho chyba a slibuje, že po vyplnění krátkého formuláře se osobně postará, aby došlo k nápravě co nejdříve. Nejpozději zítra. Doslova: „Mañana, señora, mañana!“
Po opuštění klimatizované letištní haly se šest Moraváků, přijíždějících ze zasněženého Prostějova, nechává s rozkoší ovanout tropicky teplým přímořským vzduchem. Za vstupní branou do nového světa už čeká kamarád Jakub. Etnolog, antropolog, polyglot, ultimátní dobrodruh, zkrátka člověk veskrze renesanční.
Strážnice
„Bienvenidos a Perú!“ vítá nás s rozpřaženou náručí, širokým úsměvem ve tváři a olbřímím horolezeckým batohem na zádech. „A co, že máte tak málo kufrů?“ vyzvídá neuváženě, jelikož neví, že Petra je ozbrojena plyšovým medvídkem a neváhá jej použít. Motivován údery mončičáka nás indiánským krokem vede na parkoviště k pronajatému mikrobusu s pronajatým řidičem a pak „tradááá“ do centra hlavního města.
Nevím, jestli nás šofér veze schválně těmi nejhoršími slumy, chudinskými ghetty a koloniemi malomocných, aby nám ukázal, kolik je na světě zla, ale dlužno říci, že na první, druhý a mnoho dalších pohledů není Lima žádnou výstavní metropolí. Alespoň co se periferií týče. Zatímco v jedné čtvrti hlídají ozbrojené stráže se samopaly v rukou domy, obehnané vysokými zídkami s ostnatým drátem a vysokým napětím, ve vedlejší čtvrti žijí lidé na ulicích, nebo bydlí pod vlnitým plechem vedle hromad odpadků. Ovšem i lidnaté, rozlehlé, špinavé a smrduté město zahalené smogem má své kouzlo, neboť v něm najdete vše, na co si jen vzpomenete. Tedy s výjimkou ztraceného kufru.
Zastavujeme uprostřed hlavní ulice těsně před náměstím Plaza de Armas, místem, kde byla Lima v roce 1535 založena Franciscem Pizarrem a kde máme na dnešní noc zajištěno ubytování. Řidič pomalu vykládá bagáže ze zavazadlového prostoru, s dojetím děkuje, že jsme využili právě jeho služeb a omlouvá se, že se s námi nemůže loučit příliš dlouho, neboť parkuje v zákazu stání. Respektive v zákazu vjezdu, přesněji na pěší zóně a policie obvykle nebývá daleko, při čemž nenápadně blýskne okem po dívčině v podivném stejnokroji, která zevluje na rohu a schválně se dívá jinam, jak už to strážníci, kteří nechtějí řešit zbytečné prkotiny, dělají. Policistka na první pohled připomíná profesionální žokejku. Prošívanou vestu s reflexními prvky na polokošili s rozhalenkou vkusně doplňuje sportovní přilba s kšiltem, necudně přiléhavé legíny vězí po kolena v kožených jezdeckých holínkách. Jenom místo bičíku třímá samopal. Lima je město extrémů a paradoxů.
Lima
Rozměrnými vraty se skleněnou vitráží vcházíme klenutým průchodem s do jedné z nejstarších koloniálních budov. Byt je v pátém poschodí, čistý, se společenskou místností, dispozičně 5+1 se sociálním zařízením, ovšem na ploše našeho klasického 2+kk. Peruánci, stejně jako letečtí konstruktéři, očividně straní trpaslíkům. Jestliže označíme každý z pěti pokojů za malý, ale útulný, pak sdílená koupelna spojená se záchodem je stejně malá a útulná jako špajz v paneláku. Aby se stydlivější nájemníci nemuseli scházet při sprchování a vykonávání potřeby se sousedy, je zde pro jistotu ještě jedna separátní toaleta. Ovšem tak těsná, že stěny téměř obepínají záchodovou mísu. Dveře se navíc otevírají směrem dovnitř. Nejste-li hadí ženou, nebo cirkusovým akrobatem, máte s vyměšováním utrum. Všechny zdánlivé nedostatky však vynahrazuje okouzlující vyhlídka na náměstí. Z jednoho okna máme jako na dlani palác prezidenta (Palacio de Gobierno), z druhého Arcibiskupský palác s překrásnými vyřezávanými dřevěnými balkony. Pod okny zurčí impozantní kašna s barevně nasvícenými vodotrysky. Stmívá se.
Po krátkém odpočinku organizuje Jakub briefing ve společenské místnosti. Má na sobě sváteční, téměř neděravé tričko, čerstvě upletený cop vykukuje pod vyšívaným fezem, z hladce oholené tváře svítí radostný úsměv: „Přátelé, ještě jednou – vítejte v Peru! V příštích dnech se společně vydáme po stopách odkazu největší říše předkolumbovské Ameriky, říše synů boha Slunce, říše Inků. Dostaneme se daleko za hranici stereotypů i vyšlapaných tras konvenčních cestovních kanceláří. Celý program jsem připravil s využitím služeb místních obyvatel a ve spolupráci s domorodými komunitami, proto se velmi důvěrně seznámíme s nejrůznějšími aspekty pestrobarevné kultury And i s originálním indiánským pohledem na svět. Setkáme se s obyvateli indiánských vesnic, na jejich posvátných místech uctíme duchy předků, proniknete do tajemství předkolumbovských památek a poznáme i méně známá zákoutí známých měst. Seznámíme se s prastarými kosmologiemi, očistnými obřady, lidovými řemesly, exotickou gastronomií a bude-li třeba, tak i s tradiční medicínou. Poznáme poslední výspy panenské divočiny, objevíme nespoutanou krásu monumentálních velehor. Vykonáme pouť k několika posvátným velikánům, jako je majestátní Salkantay, fascinující Ausangate či malebná Winikunka. Zavítáme i k nejvýše položenému splavnému jezeru na světě Titicaca a naši cestu zakončíme ve slavném bílém městě Arequipě na úpatí vulkánu Misti. A co vy? Co byste chtěli vidět ze všeho nejvíc?“
„Nejvíc? No přece Machu Picchu!“ shodují se jednohlasně spolucestovatelé. „Hlavně Machu Picchu, pak ty stavby z obrovských polygonálních kamenů, plovoucí rákosové ostrovy a duhovou horu. To je, po čem naše duše prahnou.“
„A ochutnat pečené morče, smažené morče, grilované morče…“ snažím se doplnit seznam něčím praktickým, ale přerušuje mě Petra:
„Já chci podprsenku, kalhotky a kartáček na zuby! Hned!“
A tak se tedy necháváme pohltit ruchem večerního velkoměsta. V centru desetimilionové Limy si člověk užije nespočtu skvělých restaurací, útulných kaváren, přepychových hotelů, krásných parků, honosných budov a historických katedrál. Od náměstí Plaza de Armas severozápadně se nachází kostel Santo Domingo, východně kostel San Francisco, jižně Basílica Catedral Metropolitana a západně prodejna dámského spodního prádla.
Lima1
Pánská část výpravy trpí. Pro každého muže je nákup dámského prádla, vlastně nákup čehokoli dámského, cosi, jako motivační výcvik sebevražedných atentátníků. Petra se také tváří poněkud rozpačitě. Nejspíš si ještě nikdy ve výběru kalhotek nenechala radit tak početným kolektivem. Dokonce i prodejce je do jisté míry zaskočen. Pojímá akci jako happening a nabízí modely, které by se styděla nosit i šantánová tanečnice. Přes všechny překážky se nakonec daří úspěšným nákupem téměř vybělit bianco-účet ledabylé letecké společnosti KLM a zapadáme s úlevou do jedné ze stylových restaurací, abychom utišili hlad a žízeň. Jídelní lístek je sice obsáhlý, avšak pro nás srozumitelný, jako Voynichův rukopis. Necháváme proto objednávku na Jakubovi a lehce zmalátnělí na těle i na duchu připadáme si menší a ještě menší…
Z letargie jsem náhle vytržen takovým povědomým – „Pssst! Psst!“ Zprvu jsem se lekl, že chrápu a zaslechla to manželka, ale kdeže, jedná se o důvěrně známý, skoro až líbezný zvuk otvíraných lahváčů. Pivo Cusqueña se vzhledem i chutí vskutku podobá opravdovému pivu, z čehož kolektivně usuzujeme, že se nám v Peru bude nejspíš líbit. Takový hezký den to dneska byl.
pivo
