Hanáci v Andách - Částečná exhumace

Vysokohorská kocovina nepolevuje. Jsem tak slabý, že mám problém utrhnout toaletní papír. Slíbil jsem Denise, že se dobelhám alespoň na snídani. Ne že bychom měli hlad, ale oba potřebujeme aspoň vodu a suchou housku. A taky nějaké léky. Ibuprofen nezabírá. Koka to snad ještě zhoršuje.

Snídaně se podává na terase. Na střešní terase. Od nás ze sklepa čtyři patra schodů. Jenom do přízemí stoupám celou věčnost. V recepci jsou otevřené dveře do ulice. Chvilku pozoruji, jak Pavel s Jakubem vyprošťují z taxíku cosi zářivě fialového o velikosti šatní skříně.

„Kufr! Konečně mám svůj kufr,“ hlásí celému okolí Petra, jako by bylo možné něco takového přehlédnout.

„Ani se nedivím, že bylo nutné tomuto typu zavazadla vypravit zvláštní let,“ bručím si mrzutě pod vousy. Podobně sarkastickými představami se opájím záměrně, jelikož mám vyzkoušeno, že se mi pak šlape líp. Všichni ostatní, včetně nosičů olbřímího fialového kufru, mě svižně předbíhají už v půli druhého patra. Pro mě je ale každý zdolaný stupeň schodiště stupněm vítězů.

„První probuzení v Cuzcu si žádá kromě vydatné snídaně pořádnou dávku koka čaje,“ míní gurmán Josef lámaje rampouchy z opěradla židle. „Než vtrhneme do ulic, musíme načerpat trochu té energie.“

„No jistě, aklimatizace je pro slabochy!“ přitakává mu Pavel a po kratší odmlce dodává: „Jéžiši pardon, tím nemyslím přímo tebe.“ Vrhá na mě se soucitný pohled a pokládá mi ruku jemně na rameno. Podlamují se mi kolena a hroutím se na stoličku.

„K snídani máme mražená míchaná vejce,“ praví pan hoteliér a utěrkou leští ledovou krustu na stolech. „Ještě máme mražené placky. Taky mraženou okurku, mražené rajče a mražený sýr.“

„Já chci jen dva kousky čerstvého pečiva,“ zříkám se ochotně nabízených lahůdek.

„Ovšem, hned to přinesu. Čerstvě zmražené pečivo, krásně křupavé.“

Na terasu náhle vbíhá velký pes v zeleném svetru. U každého stolu se krátce zastaví, udělá takové ty psí oči, a když nedostane ani kousek zmrzlé placky, zkrášluje dlažbu podlahy opravdu výstavním exkrementem. Tímto aktem tak nějak po svém, nicméně velmi výstižně, vyjadřuje, co si o nás, lakotných Evropanech, myslí.

Začínám vidět dvojitě, pročež mi připadá panoráma střech Cuzca dvojnásobně krásné. Už město samo leží vysoko, což okysličování krve zrovna neprospívá. Starousedlíci si nejezdí užít čerstvého vzduchu do hor, jak to děláme u nás, ale naopak do nejníže položených čtvrtí města. K čtyřem stům osmadvaceti tisícům stálých obyvatel se každoročně ještě přidají miliony návštěvníků. Při pohledu na mumraj v labyrintu prudce stoupajících a klesajících uliček člověka napadne: „Proč tady ale ksakru všichni zůstali?“

Červené křidlicové střechy se nijak výrazně neliší od světle hnědých okolních kopců. Nápadné jsou však originálními ozdobami. Dvojice malých terakotových býčků usazené na hřebenech byly původně obětními nádobami ve tvaru lam či pum, které měly zajistit domácnostem přízeň bohů. Na střešní býčky zmutovaly až za španělské nadvlády. Hrnčířství je jednou z nejstarších dovedností původních obyvatel Latinské Ameriky. I když neznali hrnčířský kruh, patří jejich keramické výrobky k těm nejlepším na světě. Incká keramika je jemnozrnná, trvanlivá a tvrdá téměř jako kámen. Je těžké uvěřit, že důmyslní Inkové, kteří ovládli všechny taje hrnčířství, nepřišli na obyčejné střešní tašky. V celé své říši, od Kolumbie až k Chile, umíněně pokrývali budovy suchou slámou. Možná z té doby pochází jejich bezmála patologický strach si v domě zatopit.

„Přátelé, Cuzco je velmi bezpečné město. Ale jen pro jistotu, čistě z hlediska prevence, neberte si víc peněz, než o kolik si můžete dovolit přijít,“ láká Jakub k výletu líčením dalších pozitiv. „Co by vás tady nejvíc zajímalo?“

„Katedrály! Jednoznačně katedrály. Cuzco je přece městem katedrál,“ odhalují Josef s Pavlem svoji obsesivní fascinaci výrazem Cathedral.

„Tržnice! Pravého ducha města člověk nejlépe pozná na tržnici,“ vynáší svůj trumf Jana.

Petra horlivě přikyvuje a dodává: „Navíc trh, plný lákavého zboží s nízkými cenami, příznivě formuje morálně volní vlastnosti člověka. Nic si nekoupit se rovná velkému osobnímu sebezapření, skoro až hrdinství. Jdu do toho!“

„No ano, jistě, v historicky unikátním městě plném architektonických skvostů světového významu, zapsaném na seznamu kulturních památek UNESCO je možno činit spoustu věcí. Třeba i bloumat po tržištích,“ škrábe se Jakub trošku rozpačitě ve strništi vousů. „Nedaleko centra je například Mercado San Pedro. Zastřešené, vcelku nudné, turistické. Hned vedle se však nachází trh typicky pouliční, kde na chodnících i vozovce posedávají stovky trhovkyň, které nabízejí zeleninu všech druhů, ovoce všech stupňů zralosti i maso všech barev. Také obrazy, čokoládu, pletené náramky, ponča, čepice s klapkami, svetry s lamou, batohy s nápisem Cuzco a všemožné druhy služeb, od výletů až po masáže. Jsem zvědav, jak dlouho budete vzdorovat pokušení vyfotit se s běloučkým mládětem alpaky nebo ušmouraným mládětem indiánky.“

„A co lékárny?“ překvapuji sám sebe naléhavostí svého hlasu.

„Lékáren je v okolí jako máku. Odpočívej v pokoji, mám plán,“ mrká na mě Jakub. „Nejefektivnější metoda, jak vyzrát na příznaky horské nemoci, jsou pilulky Diamox či Diluran. Ovšem pravým zázrakem, vyzkoušeným a doporučovaným mnoha horolezci, jsou Sorojchi High Altitude Pills. Stačí užít dvě tablety a příznaky zaručeně zmizí. Opravdu nepůjdeš s námi?“

Můj zdravotní stav bohužel nedovoluje, abych si také nechal zkazit den horami rozjívených turistů, horami neodbytných prodavačů a horami historického kamení, pročež se rychlostí alpského ledovce sunu zpět do naší kóje sténat dvojhlasně s Denisou. Není dobré, když je člověku blbě samotnému.

V poledne nás budí navrátivší se výletníci s hlavami plnými zážitků, žaludky plnými Lomo saltado a kapsami plnými medikamentů. Na zapití přinášejí dvoulitrovou láhev jakési tekutiny intenzivně rubínové barvy. Trošku připomíná archivní Bordeaux. Nebo nálev z červené řepy. Nápoj je údajně nejen lahodný, ale i prudce léčivý. Chicha morada se tradičně připravuje vařením fialové kukuřice spolu s ananasem, cukrem a kořením. Opravdu je osvěžující, s lehkou ovocně kořeněnou chutí. Něco si necháváme na večer. Na zapití dalšího prášku. Výhodou je, že v našem pokoji zůstane chicha stále ledově vychlazená. Celý kolektiv se pak soucitně loučí s tím, že plány na příští den nám raději sdělí až ráno u snídaně. Nechtějí nás děsit ve chvíli, kdy jsme oslabení a psychicky nestabilní, protože bychom pak neusnuli. Ale máme se prý na co těšit.

Stejně neusínáme, rovnou upadáme do bezvědomí. V tuto chvíli nám to tak ještě nepřijde, ale právě zažíváme poslední okamžiky klidu a pohody. Takový hezký den to dneska byl.