Hanáci v Andách - Hlavní město balkónů

Najdete jich tu stovky. Jsou ze vzácných dřevin, filigránsky vyřezávané, umělecky jedinečné. Když se couráte po městě s hlavou v záklonu, ani si nevšimnete Domu literatury, což je sice škoda, anžto se jedná o hybrid knihovny a vlakového nádraží, ale jen co zahnete doprava, po pár krocích vás omráčí pohled na dvouvěžové průčelí Convento de San Francisco. V podzemních katakombách tohoto barokního skvostu je nutné naopak hlavu sklonit, neboť zde narazíte nejen na zákeřně nízký strop, ale i na rozsáhlou kostnici, obsahující ostatky více než 25.000 lidí. Lebky zvlášť, hnáty zvlášť, vše s pedantskou důsledností roztříděné a naaranžované do úhledných obrazců a tvarů někým, kdo se nejspíš příšerně nudil. Takový středověký předchůdce Puzzle.

Vyfáravše z katakomb procházíme kolem rozměrných pláten s originálními olejomalbami žáků Petera Paula Rubense a pod ohromujícím baldachýnem vyřezávané dřevěné kupole ve španělsko-arabském stylu stoupáme po schodišti k jedné z nejkrásnějších biblioték na světě. Police ve dvou výškových úrovních oddělené dvěma zábradlími umístěnými proti sobě a spojenými s dvojicí točitých schodišť z cedrového dřeva uchovávají téměř 25 000 svazků, které je zakázáno okukovat z blízka, filmovat a fotografovat. Prach zde už celá staletí usedá na vzácné rukopisy, cenné prvotisky a starobylé františkánské kroniky. Užaslého návštěvníka přímo ovane zatuchlý odér lidské moudrosti. Ještě se chvilku kocháme monumentálním barokním chórem vyřezaným z kostarického cedru a shlížíme do 22 metrů dlouhého a 12 metrů širokého sálu obklíčeného 130 sedadly vysochanými do vysokých reliéfů, které představují mučedníky, světce, cherubíny, květiny i zvířata.

Nejúžasnějším uměleckým dílem v celém konventu je ale bezpochyby velkoformátový obraz Poslední večeře od Diega de la Puente. Při letmém pohledu se formálně neliší od standardu, zavedeného Leonardem da Vinci, bedlivějšímu pozorovateli však drobné obsahové diference vykouzlí nejeden úsměv na tváři. Namísto obvyklého jehněčího banketu totiž Ježíš a jeho parta mlsá pečené morče, brambory na loupačku a papričky chili. Buďto byl umělec potměšilým šprýmařem, nebo prostě jen pokračoval v trendu drobného podstrojování domorodým konvertitům. Inkové i přesto že přijali svátost křtu, trucovitě lpěli na svých tradicích a silném spojení s přírodou. Z toho důvodu se španělští duchovní předháněli ve vymýšlení různých lstí a úskoků. Například na vrcholy posvátných horských velikánů nechali umístit krucifixy, aby to alespoň vypadalo, že se indiáni modlí k Ježíši.

Lima až do poloviny 18. století byla zvána městem králů. Ne snad proto, že by se to zde hemžilo korunovanými hlavami. Pravým důvodem bylo, že krátce po Silvestru roku 1535 si jistý Francisco Pizarro González v opilecké pýše usmyslel, že by mohl založit nějaké hezké velkoměsto, a tak osmnáctého ledna, zrovna na den Tří králů, v údolí řeky Rímac vylezl na jednu z mnoha indiánských pyramid a pravil: „Pyramída? Na čo je conquistadorovi treba taká pyramída? Ja som bol dobrý conquistador a nikedy som pyramídy nepotreboval! Vziť krompač a pyramídy rozbourovat! Čo bolo, to bolo. Terazky som markýzom de los Atabillos. A na tých ruinoch tu mi postavíte Ciudad de los Reyes!“ Takhle zbrkle zvolené jméno města se nemohlo udržet dlouho, to dá rozum, a tak vytrvalým komolením domorodého Rimac se nakonec vyvinul dnešní název – Lima.

Proto se z Plaza Mayor de Lima přesouváme do Catedral de Lima a pak hned o vchod vedle do Palacio Arzobispal de Lima. Katedrála je ohromná a bohatě zdobená v neoklasickém a renesančním slohu. Mohutnou klenbu podpírá množství sloupů a každý z výklenků ukrývá boční oltář. Hned v tom prvním napravo od vchodu se nalézá kaple Francisca Pizarra, kterého Peruánci oslavují, anžto v něm nevidí ničitele a hanobitele kultury svých předků, leč naopak zakladatele moderního Peru. Zde jsou vymalovány jeho hrdinské činy, na stěně visí replika oslavencovy kostry, vkusná porcelánová plastika ukazuje průřez Pizarrovým tělem a sám otec vlasti je tu i pohřben. Sousední Palacio Arzobispal zase každého ohromí okázalým přepychem, v němž si rochnili představitelé církve, propagující život v chudobě a odříkání.

Jestliže je centrem metropole Plaza de Armas, pak jejím srdcem musí být náměstí San Martín. Ovšem stejně, jako Lima není městem limonády, jak by napovídal název, tak ani toto prostranství není náměstím svatého Martina na bílém koni, jak by napovídala jezdecká socha uprostřed. Jde o náměstí José de San Martína – věhlasného vůdce povstání jihoamerického lidu za nezávislost nad španělskou korunou. Po vzoru dávných objevitelů směňujeme zde s indiány hadříky, hřebeny a korálky za věci, nutné k přežití. Akorát že dnes už je to naopak, cetky dostáváme my a peníze na živobytí oni. Většina lidí tu snad žije venku. Posedávají po lavičkách, jedí, debatují nebo jen tak okounějí. Všudypřítomní pouliční prodejci nabízejí sladkosti, telefony, ovoce, kapesníky, květiny, noviny, čepice, limonády, prohlídky města i zájezdy k pamětihodnostem. Naši interní soutěž o nejčastěji používanou větu ve španělštině vyhrává: „No, gracias.“

Ze všudypřítomné policie sálá pocit jistoty a bezpečí. Na každém nároží stojí hlídka s píšťalkou, před každou institucí stojí hlídka se samopalem, v bankách dokonce platí zákaz používání zbraní a mobilních telefonů. A protože s narůstající vzdáleností od Limy se snižuje pravděpodobnost výskytu bankomatů, měníme dolary na Nuevos soles, kterými budeme v následujících dnech solit, solit a solit. I tak jsou výběry omezené a ještě si za ně banky účtují nemravně vysoké poplatky. Někdy, jak jsme později zjistili, je to až sto procent z celkové částky, pročež vám z účtu peníze ubydou, ale bankomat nic nevydá.

Čím jsme ovšem zaskočeni nejvíce, je systém prodeje založený na principu jakýchsi cechovních ulic. Chápu, že třeba v tržnici může existovat místo, kde vedle sebe sedí deset ženských, a všechny prodávají brambory. Stejné brambory za stejné ceny. Všechny se uživí. Ve městech funguje prakticky totéž, ovšem v daleko větším měřítku, konkurence nekonkurence. Takže najdete například ulici tiskáren, ulici opravářů obuvi, ulici praktických lékařů, ulici pohřebních ústavů nebo ulici prodejců slunečních brýlí. To má nesporně své výhody. Shání-li zákazník řekněme pružinku, jde do ulice obchodníků s pružinkami. Dostane na výběr pružiny tlačné, tažné, zkrutné, dvouzkrutné, tvarové, šroubové, listové či vinuté. Od těch nejmenších až po péra k lokomotivám. Pokud nesežene žádaný artikl v takovéto ulici, může si být stoprocentně jist, že jej nikde jinde mít nebudou. Skládá-li se jeho nákup z více druhů zboží, musí již prokázat značnou fyzickou zdatnost a znalost místopisu. Zvláště vysilující je tento způsob nakupování pro cizince, uvyklé přehledným supermarketům.