Hanáci v Andách - Pupendo na pupku světa

Aby nás povzbudil k chvatnějšímu balení kufrů, nešetří superlativy: „Čeká nás historické centrum And, metropole říše synů Slunce, legendární pupek světa, malebné vysokohorské město Cusco, stojící na základech monumentálních inckých chrámů a paláců. Svým unikátním architektonickým stylem i působivou atmosférou vám doslova vezme dech,“ dodává, aniž by tušil, kolik pravdy se v jeho prognóze skrývá.

A tak opět stojíme ve frontě na letišti, poté se hodinu a půl kocháme pohledem z poškrábaných okének letitého Boeingu na holé kopce i zasněžené velikány abychom odvážným manévrem přistáli v souvislé městské zástavbě srdce inckého impéria, ve výšce, ve které jiná letadla běžně létají, přibližně 3400 metrů nad mořem. Neztratil se žádný další kufr, přesto se před letištní budovou rozpačitě rozhlížíme: „Kde je auto? Kde je slunce? Kde je kyslík? Jak tady přežijeme?“

Řešení přichází dřív, než nás otázky stihnou znepokojit. „Quieren una coca, amigos? Přejete si koku? Prvotřídní kvalita, skvělý ročník, pozdní sběr,“ kde se vzala, tu se vzala, stojí před námi nevysoká leč košatá indiánka s mošnou napěchovanou suchým listím. Obchodnice pozná zákazníka na míle daleko stejně neomylně, jako kondor mršinu. Vždycky je to ten, který po pěti krocích dýchá jako přehřátý pes, poulí oči a chytá se za srdce. Jeden každý jsme ukázkovým prototypem cílového klienta. Snad jen s výjimkou Pavla, který je v každých horách jako doma. A Jakuba, který je tady v Peru jako doma. Ten s babkou plynule rozmlouvá jazykem kečua, užaslá panímáma nevěří vlastním uším, vyptává se, jestli tak v naší domovině mluvíme všichni, zda náhodou my Moravané nejsme nějakým ztraceným indiánským kmenem. My si plníme kapsy listím, ona penězi, celá září, protože si může vzít dovolenou až do další sklizně, mává na rozloučenou a mizí v prachu právě přijíždějícího mikrobusu.

Cestou do centra se od rozzářeného Jakuba dozvídáme, že koka obsahuje snad nejvíc vitamínů ze všech rostlin na světě, že kokain v ní obsažený není ani trochu návykový, že pomáhá předcházet kardiovaskulárním onemocněním, respiračním onemocněním, reguluje krevní tlak, zabraňuje obezitě, pomáhá v boji proti rakovině tlustého střeva a zlepšuje funkci jater. Že žvýkání koky je obřadem a jistým druhem umění, které musíme zvládnout, chceme-li zapadnout mezi pravé dobrodruhy. Že jakousi soft variantou pro turisty jsou bonbony nebo čaj z koky, které seženeme všude, ale na potlačení hypoxie, bolestí hlavy, dušnosti, závratí a nedostatku energie je stejně nejlepší pořádný žvanec koky za škraní.

Na andských cestách jen stěží potkáte člověka, který by neměl lícní torby vyfutrovány tímto nezbytným potravinovým doplňkem. Ovšem první seznámení je vždy krušné. Koka se vzhledem i chutí podobá špatně skladovanému bobkovému listu s řadou let prošlou záruční lhůtou, takže pokud už pociťujete příznaky horské nemoci, přidá se často ještě žaludeční nevolnost.

Penzion s příznačným názvem Eco Home View stojí v horní části ulice Calle Resbalosa. Až do roku 1888 sem byli movití kolonizátoři vynášeni nemovitými domorodci ve speciálních nosítkách. Ach, kde je těm krásným časům konec. My musíme až k baráku pěšky i s rozměrnými zavazadly. Vrháme závistivé pohledy na Petru, která nese jen igelitku s plyšovým medvídkem, podprsenkou a kartáčkem na zuby, funíme a utíráme pot z čela. Na to, že jsme skoro na rovníku, je podezřele chladno. Na to, že jsme skoro na úrovni Mont Blancu, je ale relativně teplo.

„Pohněte kostrou, flákači,“ motivuje nás vlídným slovem alpinista Pavel, „já rychleji sedím, než vy jdete! Moje babička by to vyběhla dřív! A to je už dvanáct let mrtvá!“ Doteď jsem si myslel, že výškovou nemoc si vymysleli filmaři, aby dodala jejich snímkům na dramatičnosti. Že tak hrozné to přece nemůže být. Omyl. Je to ještě horší. Srdce chce vyskočit z hrudníku. Před očima se míhají barevné kruhy. Každé tři kroky musíme udělat respirační zastávku. V recepci už jdou mrákoty na všechny. Při pohledu na schody k pokojům v patře se někteří dávají do pláče. Podle soucitného výrazu hoteliéra nejsme první, kdo tady bojuje o život.

Ubytovna, pyšnící se prostornou střešní terasou, nabízí panoramatické pohledy na všechny střechy Cusca. Ovšem pouze z té terasy. Já a Denisa jsme dostali protekční pokoj v suterénu. Nevěřili byste, ale i cesta směrem dolů dá člověku pěkně zabrat. Celou místnost zabírá dvojpostel a malý noční stolek s lampičkou. Kufry musíme částečně zastrčit do miniaturní koupelničky s umyvadélkem a sprškou. Světnice je zatuchlou studenou kobkou bez oken, kterou patrně zrekonstruovali ze starobylého inckého sklepa na brambory. Nic pro klaustrofobiky, avšak ideální pro milovníky pobytu v důlních závalech a bobřích brlozích.

„Amazonský deštný prales je plný sladkého ovoce, křehoučké zeleniny, lahodné zvěřiny a tučného ptactva. Je v něm světlo, teplo, dýchatelno a má nulové převýšení. Pokrývá téměř dvě třetiny Peru. Proč já, blbec, jedu zrovna do té třetí třetiny, ve které nic z toho není?“ zoufám si pokradmu a nenápadně, abych nešířil paniku, ale pohled na Denisu prozrazuje, že je na tom ještě hůř. To já už na ní poznám: smrká, kýchá, slzí, obléká si čepici, šálu, tmavé brýle, balí se do fleecové deky s logem KLM (ano, té letecké společnosti, která ztrácí kufry, a radši se neptejte, jak k ní přišla) a tiše sténá. Pak oznamuje spolucestovatelům, že na plánovaný průzkum města se budou muset vydat bez ní, že ona se vydá na neplánovaný průzkum postele. Já, jelikož jsem empatický člověk a nemohu v tom přece nechat manželku samotnou, odebírám se do kanafasu též. Konečně spánková turistika je oblíbeným wellness trendem v celém světě. Ještě netuším, že Peru je výjimkou.

Místní způsob stlaní a povlékání postelí je, mírně řečeno, poněkud svérázný. Namísto jedné lehké hřejivé peřiny zde preferují několik různých vrstev. Nejprve tenké prostěradlo stlací, pak tenké prostěradlo krycí, na něm vlněná deka, na ní jedna až pět kousavých plstěných houní a na závěr ještě brokátový přehoz. Jakmile člověk opatrně vklouzne mezi spodní prostěradla, nastane lavinový efekt, při kterém se pomalu, nekoordinovaně avšak nezadržitelně sesouvají všechny vrchní vrstvy dolů. Proces klouzání se mnohonásobně zrychlí pokaždé, když ve spánku nepatrně změníte polohu. Vrstvení bude nejspíš nějaký prastarý indiánský zvyk, stejně jako absence teplé vody ve sprše či ostentativní pohrdání topením. V pokoji je taková zima, že si host ani nevšimne chybějící ledničky. Snad se ráno neprobudím s omrzlinami. Takový hezký den to dneska byl.