Hanáci v Andách - Sexy woman

Já bych s nimi stoprocentně souhlasil, pokud bych se mohl beze strachu narovnat a rozhlédnout. Zákeřně strmá cesta je totiž dlážděná oblými kameny, po kterých to klouže i za sucha. Každý krok bolí a kyslíku není na rozdávání. Připadám si opět jak jistý J. K. Nazaretský, tentokrát na kalvárii. Sice místo krucifixu vleču kufr, ale taky se minimálně čtrnáctkrát zastavuji.

Spolucestovatele pravda trošku zdržujeme, ale nakonec výstup zvládáme oba. Já i Denisa. Teď nevím… Už jsem se zmínil, že ty prášky na horskou nemoc zabraly? Tak hlásím, že ano. Od rána jsme na nohou. Poněkud zdevastovaní, nicméně funkční. Na malém prostranství u kostela už netrpělivě postává zbytek výpravy, dvojice rozesmátých indiánů a nablýskaný autokar.

„Přátelé, já se jmenuji Elvis,“ hlásí podsaditější z obou domorodců a s každým se objímá. Pak prstem ukazuje na vytáhlého hubeňoura, který v potu tváře nakládá naše zavazadla do vozu: „A tohle je Noe. Je to nejlepší řidič v celém Peru. Pravý mistr volantu. Umí zatáčet doprava i doleva, rychlosti řadí poslepu, jezdí dopředu i dozadu… A jak ten dovede troubit! Úplná symfonie. Schválně, jak myslíte, že se jeho vozidlu přezdívá? To neuhádnete – Archa! Hahaha! Archa Noemova!“ Následující tři dny strávíme s hyperaktivním a užvaněným průvodcem Elvisem a letargickým a nemluvným řidičem Noem. Oba jezdí s potřeštěnými turisty už řadu let, pročež není divu, že jim z toho muselo hrábnout.

Posvátné údolí Inků neboli El Valle Sagrado nás volá a neptá se, jsme-li připraveni. Ovšem Elvis se ptá. Ptá se, a často shledává hluboké trhliny v našich znalostech, avšak nepředbíhejme.

Ledva Noe zručně zdolal krátkou cestu serpentinami nad městem k jedné z největších staveb vybudovaných člověkem, k mohutným hradbám Saqsaywaman, už Elvis všechny staví do půlkruhu kolem zcela nezajímavého billboardu s dlouhým seznamem inckých vládců. Představuje nám každého z nich i s jejich početnými potomky, manželkami, tchýněmi a domácími mazlíčky. Vštěpuje nám jména a činy všech pohlavárů s takovým důrazem, jako bychom z nich zítra měli psát písemku. Pak si namátkou vybírá z kolektivu největšího blba a ptá se mě, zda všemu rozumím a budu si to pamatovat. Horlivě přikyvuji, abychom už konečně dostali osobní volno a mohli se dosyta pokochat těmi obrovskými šutry. Prozkoumat je stejně jako davy turistů před námi, které na zdi doslova útočí, ženou se po nich za ukrutného halekání, obdivných výkřiků i vulgárních nadávek na nedostatek kyslíku ve všech jazycích světa. Všichni se třeseme nedočkavostí. Ne tak Elvis.

„A teď se, přátelé, tady na louce posadíme do kruhu. Krátkým obřadem uctíme Matku Zemi a já vám pak povím něco zajímavého z historie tohoto místa. Všichni si přichystáme tři dokonale tvarované lístky koky jako oběť, a tak mě napadá, nemá tady někdo nápoj, hodný tohoto slavnostního aktu?“ kroutí Elvis teatrálně hlavou, přičemž oči nespouští ze mě. Vytahuji tedy z batohu láhev vlastnoručně vyrobené Lešanské režné a podávám ji samozvanému šamanovi. „Nejprve vždy provedeme úlitbu! Pachamama, santa tierra, oroduj za nás,“ deklamuje v náboženském vytržení, zatímco mojí pálenkou vydatně zkrápí pažit. Nato stydlivě usrkne a chce předstírat kašel, jako že na chlast není zvyklý. Pak si ale pohladí mohutné břišní svalstvo, dopřává si další, tentokrát kravský hlt a neochotně nechává flašku kolovat.

Po třetím kole, když už vypuká dobrá nálada a trávník je dostatečně zalitý, vytahuje Elvis ze záňadří malinkatou lahvičku s květinovým vzorem na etiketě. Obřadně stříkne každému několik kapek do dlaní. Ty je pak nutno o sebe třikrát otřít, jednou tlesknout, pak misku z dlaní přiložit k nosu, zhluboka vdechnout a kdo hned neomdlí, musí si zbytek rozetřít po hlavě, krku a ramenech. Tímto se seznamujeme s peruánskou verzí kolínské vody Agua de Florida, která je prý důležitým prostředkem na ochranu, očistu a spirituální žehnání. Také slouží coby obětina k přivábení a naklonění duchů. Tato voda má osvěžující a povzbuzující účinek na naše emoce a smysly. Dává nám sílu, energii, zklidňuje komunikaci a podporuje její otevřenost. Ovšem pro jistotu si dopřáváme ještě jedno kolečko žitné pálenky a mocný žvanec koky hned poté, co jsme tři nejkrásnější lupeny pustili po větru s výkřikem Pachamama!

„Není úplně přesně známo, kdy, jak, proč a kým bylo Saqsaywaman vybudováno,“ přiznává zahanbeně Elvis. „Podle incké legendy je postavil sám velký Sapa Inka Pachacuti Yupanqui asi v polovině 15. století,“ nešetří chválou svého oblíbeného vladaře, pokud si dobře vzpomínám, tak devátého v pořadí. Hned mě napadá, že vzhledem k velikosti a váze použitých kamenů se s tím chudák Inka nejspíš dost nadřel. Aby toho nebylo málo, přestavěl prý Pachacuti také město Cuzco, postavil silnice, domy a sklady, přebudoval andské terasy a kanály, zreguloval řeky a zavedl nové náboženství. Byl architektem, vojákem, správcem, reformátorem i filozofem. Takový andský Alexandr Veliký, Abraham Lincoln a Jára Cimrman v jedné osobě.

„Podle kvalifikovaného odhadu španělských kronikářů pět set metrů dlouhou a čtyři metry vysokou zeď stavělo třicet tisíc lidí nejméně sedmdesát let,“ pokračuje Elvis ve výčtu alternativ zrodu stavby. „Podle příznivců měření karbonovou metodou bylo Saqsaywaman, americkými gringos a jinými tupými nevzdělanci zkomolené na Sexy woman, vybudováno již kolem roku 900 lidmi kultury Killke. Údajně jej moji předkové ve třináctém století pouze adoptovali a pak adaptovali.

Podle jistého Ericha von Dänikena a přívrženců paleokontaktní teorie je Sexy woman, vlastně co to plácám, Saqsaywaman ještě o deset tisíc let starší. V té době měla naši planetu navštívit vysoce rozvinutá mimozemská civilizace, která si zde jen tak z dlouhé chvíle otesávala, přemisťovala a vršila na sebe mnohatunové kamenné bloky.

Podle poslední, už hodně výstřední teorie dávní obyvatelé uměli změkčovat kámen až do konzistence plastelíny, který pak z žertu formovali to těchto fantasmagorických tvarů. Tak mě napadá, nemůže to být třeba beton? Tajemství tohoto stavebního materiálu znali i obyvatelé Mezopotámie, zrovna tak staří Egypťané a staří Římané. Proč by staří Peruánci nemohli vyrobit beton? Jenom tu recepturu pak časem zapomněli, protože neznali písmo,“ vydává se Elvis na tenký led vědeckých spekulací, ale z jeho lišáckého úsměvu jasně čteme, že svým slovům sám nevěří.

„A teď vám ukážu několik zajímavostí. No vstávat, vstávat, nejsme tady na rekreaci!“ popohání nás průvodce k obrovským balvanům klikyhákovitě zvlněného valu. „Těchto dvaadvacet pilovitě zakřivených řad ve třech úrovních nad sebou podle některých představuje zuby imaginární pumy, jejímž tělem je město Cusco, hlavou pak kopec s pevností. Ano, rozložení hradeb dalo vzniknout teorii, že bylo Saqsaywaman vystavěno jako vojenská pevnost, ale mohlo tomu být i jinak. Nahoře na cimbuří stávaly původně tři velké věže. Ty měly nejspíše náboženský význam. Někteří odborníci tvrdí, že šlo o chrám boha blesku. S největší pravděpodobností se tedy nacházíme v pradávném duchovním centru Cuzca, snad i celé incké říše. Také se na tomto travnatém prostranství konaly a dodnes konají okázalé a velmi výpravné slavnosti. Hraje se tradiční hudba, tancují se staré tance a vyvrcholením je symbolické obětování lamy Pachamamě. Možná jste si ani nevšimli, ale právě stojíme před úplně nejvíc největším balvanem z celé stavby. Dosahuje výšky 8,5 metru, váží 360 tun a je velmi fotogenický,“ poplácává Elvis břichatý balvan, jehož obrysy jsou pro jistotu zvýrazněny křídou, přístupu k němu brání drátěná překážka, nicméně tráva před ním je vyšlapaná jako v brankovišti fotbalového hřiště. „Tady si ještě uděláme reklamní skupinovou fotečku a máte na hodinu rozchod. Nahoru s vámi nepolezu, nejsem blázen,“ dušuje se Elvis, ale všichni víme, že je.